Za dobrodružstvím na trek do Ameriky

Jak tvrdí Paulo Coelho, cestování není o penězích, ale o odvaze. To při putování po americké turistické stezce platí dvojnásob. Peníze nepotřebuješ, protože v divočině jsou ti stejně k ničemu, zato notnou dávku odvahy a adrenalinu v krvi tahle pouť divočinou opravdu vyžaduje.

Pro ty největší dobrodruhy

Pokud máš chuť zabalit si obrovskou krosnu, vyrazit na cestu a být hezkých pár měsíců jen s přírodou, pak je Pacific Crest National Scenic Trail to pravé ořechové pro tebe. Tato dálková turistická trasa, často nazývána zkráceně jen PCT, je dlouhá neuvěřitelných 4282 kilometrů, tedy 2655 mil. Její absolvování trvá zhruba čtyři až šest měsíců, ale přibližně stejnou dobu zabere plánování cesty. Je třeba si obstarat všechny potřebné věci, poslat si balíčky s jídlem na jednotlivé zastávky, ale také vybrat vhodnou roční dobu, aby tě po cestě nepřekvapila nečekaná sněhová nadílka.

 

„Cestou poutníci projdou sedmi národními parky, takže o krásné výhledy a scenérie není rozhodně nouze.“

 

Stezka vede od hranic Spojených států s Mexikem, přes pohoří Sierra Nevada, státy Kalifornii, Oregon a Washington, až do Britské Kolumbie v Kanadě. Cestou poutníci projdou sedmi národními parky a mnoha národními chráněnými lesy, takže o krásné výhledy a scenérie není rozhodně nouze. Ročně se na ni vydá zhruba 300 lidí, ale jen něco málo přes polovinu náročné putování divočinou dokončí.

Stezka léčí i duši

Důvodů, proč se lidé vydávají na tuto trochu šílenou stezku divočinou, existuje nespočet. Někteří si potřebují odpočinout od civilizace a pár měsíců být pouze s přírodou, jiní jsou každým coulem dobrodruhové, kteří chtějí testovat své hranice. A někdo si na stezku jde vyléčit duši.

Přesně tak to měla Američanka Liane, která stejně jako mnoho dalších lidí, vypráví svůj příběh na oficiálních stránkách pacifické hřebenovky. Nejprve hledala jen nějaké dobrodružství na víkend, a tak začala googlit oblíbené túry v Kalifornii. Tak se vůbec poprvé dozvěděla o PCT.

A přesto, že moc dobře věděla, že tohle rozhodně není víkendový výlet, vytiskla si mapu a magnety ji připevnila na lednici. Po sedmi letech se k ní konečně dostala. Po nejednoduchých nástrahách, které jí život nastražil, potřebovala začít od znova a pohnout se vpřed. A tak se s obrovským batohem a padesátkou na krku vydala vstříc novému dobrodružství, které jí podle jejích slov zachránilo život.

 

„Pak už ani nejde o to dojít do cíle, ale být na cestě, v osamělé přírodě.“

 

Čeští pokořitelé stezky

Že se na PCT vydávají lidé z celého světa, tedy i z našich krajů, nám dokazuje dobrodruh Petr a cestovatelka Markéta, kteří se v roce 2012 rozhodli tuto extrémní stezku projít. I když cestu předem pečlivě plánovali, pár dní před začátkem jim příroda ukázala, jak dokáže být nevyzpytatelná, a tak museli Petr s Markétou trasu trochu změnit. Ale ani tahle drobná překážka je nezastavila a Pacific Crest Trail zdolali za čtyři a půl měsíce. „Pak už ani nejde o to dojít do cíle, ale být na cestě, v osamělé přírodě,“ říkají čeští dobrodruhové, kteří nejen o své cestě, ale hlavně o přípravách psali blog s názvem nalehko.com.

Po cestě je nejvíc trápil hlad. „Množství jídla, které nám obvykle stačí na týdenní trek, v nás zmizelo za tři dny.“ Dále je pěkně dokázali potrápit nejen komáři, ale také požáry, kvůli kterým museli několikrát trasu měnit a vydávat se většími oklikami. Na cestě čas od času potkáte i další poutníky. Markéta a Petr se setkali třeba s osmdesátiletým čilým chlapíkem s přezdívkou Ultra Buns, který jako první před pětadvaceti lety stezku proběhl. Vydal se na cestu úplně sám, jen s malým batůžkem a každý den uběhl maraton. Loni to zkusil ještě jednou, tentokrát v proti směru. Prý si ji chtěl prohlédnout i z druhé strany.

Po čtyři a půl měsících se ani jednomu nechtělo s horami loučit, ale zároveň se těšili na pořádný odpočinek a hlavně na dobré jídlo. A tak konec svého putování Markéta a Petr oslavili řízky, pivečkem a kapkou šampaňského. Jejich pouť sotva skončila a trekaři už začali plánovat, kam se vydají příště. Od té doby zvládli například přechod GR20 na Korsice, zřejmě nejtěžší a nejkrásnější trasu v Evropě, nebo projít kalifornský John Muir Trail, který je ve srovnání s pacifickou hřebenovkou jen slabým odvarem.

 

„Nejde o fyzickou připravenost, ale o nadšení do cesty!“

 

Pro lenochy

Oba, Petr i Markéta tvrdí, že nakonec nejde ani tak o fyzickou připravenost, ale hlavě nadšení. Mám o tom trochu pochybnosti. Každý asi nemůže pobíhat čtyři měsíce v poušti a po horách s dvacetikilovým batohem na zádech. Ale i ty méně odvážní nebo fyzicky zdatní z nás, si mohou v pohodlí domova vychutnat, jaké to na stezce vlastně je. A to prostřednictvím autobiografické knihy Divočina od Cheryl Strayed nebo stejnojmenného
filmu od Twentieth Century Fox z roku 2014.

Šestadvacetiletá Cheryl se nachází v těžké životní situaci a náhody ji zavedou právě až na pacifickou hřebenovku. Kde chce o samotě přejít divočinu, aby se vyrovnala se smrtí své matky, ale i s nelehkým rozvodem. Po cestě si píše deník, podle kterého později vzniká kniha Divočina: Pěšky 1770 kilometrů z Mohavské pouště až k Mostu Bohů, která se brzy stala bestsellerem.

Evropská variace na pacifickou hřebenovku

Pokud tě láká a o něco méně náročný trek, než je Pacific Crest Trail, můžeš se vydat na poutní cestu do španělského Santiaga de Compostela. Cesta vede k ostatkům Sv. Jakuba, které jsou uloženy právě v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii.

Můžeš si vybrat jednu z dvanácti poutních stezek, které vedou z Itálie, Francie nebo Portugalska. Dnes už se mnozí vydávají na pouť z jiných, než náboženských důvodů. Protože pro mnohé je právě cesta tím pravým cílem. Aby se člověk mohl nazývat poutníkem, který zdolal pouť Svatého Jakuba, musí ujít nebo ujet nejméně posledních 200 kilometrů. Na tuto cestu se oproti pacifické hřebenovce vydává o dost více lidí.

A to, že ji může absolvovat opravdu každý, ukazuje třeba poutnice na vozíčku Linda, která společně se svou kamarádkou Kačkou zvládla „ujít“ posledních 270 kilometrů až do Santiaga de Compostela. Podle vlastních slov je ta nejbláznivější vozíčkářka, která si na své poutní cestě vedla Deník na vozíčku.

A kdy se na svoje dobrodružství vydáš ty?

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři