Víc dávat než brát: Stopování bez hranic

Sepsat náš rozhovor s cestovatelkou Alexandrou (26) trvalo přes měsíc, a během té doby Alex byla na Ukrajině, Německu, v Lebanonu, na Kanárských ostrovech, v Maroku a v Istanbulu. Alex je výjimečný člověk, který se do všech situací vrhá nejen po hlavě, ale rovnou celým tělem. Řídí se mottem, že moderní žena-dívka přece nemusí sedět doma či nutně mít přítele, děti, hypotéku a stálou práci, ale že každý je pánem svého osudu. Přečti si inspirační článek s Alex, která cestuje nejraději stopem, občas někam doletí přes low-cost letenky, kde stopuje dál, neplánuje a nechá se jednoduše vodit příležitostmi, které potká. Jak sama říká, nemá žádný plán B nebo C, většinou ani plán A.

 

„Není žádný plán B nebo C, většinou ani plán A.“

 

Kde se vzala myšlenka takhle hodně cestovat?

Vždycky jsem cestovala ráda, ale zlom přišel v 16, kdy mi jedna známá řekla, ať jí navštívím v severní Itálii. Ve skutečnosti nečekala, že toho využiju. Tam jsem se naučila stopovat, protože tam nejezdily moc autobusy a také byly drahé. Dostopovala jsem až do Švýcarska, procestovala Itálii a uvědomila si, jak dobře to funguje. Dokonce občas, když jsem moc dlouho čekala na autobus, jsem si radši někoho stopla.

 

„Cestuju spíš nezodpovědně, když se někde píše: „Vyvarujte se tomu…“, tak dělám pravý opak.“

 

Nepřijde ti stopování riskantní?

Když mi někdo tvrdí, že je to nebezpečné, připadá mi, že občas potkám na obyčejné diskotéce
mnohem horší lidi než při stopování. Pro mě už je například stopování do Prahy či z letiště, kdekoliv po světě naprosto přirozené, vlastně už stereotypní, byť je to jiný „stereotyp“ než pro ostatní. Ale je to rozhodně adrenalin. Nejvíc se mi na cestování líbí ti lidé. Nejde mi ani o tu cestu nebo cíl, ale o ty lidi, se kterými se setkám. Líbí se mi, že čím víc lidem dáváš, tím víc se ti to vrací. Vykládat si o životě, poznávat jejich příběhy, to dobrodružství když nevíš, kdo ti zastaví.

Spoustu lidí nám po cestě pomáhá, aniž by cokoli očekávali. Jednou jsem stopovala s kamarádem z Barcelony, a nějaký pan Ivan z Ruska nám sám od sebe na benzínce zaplatil přímé letenky do Prahy, řekl, že přece nebudeme tak daleko stopovat. Jiný pán na Slovinsku nám s kámoškou zaplatil 4* hotel, a pozval nás i na večeři. I když jsme potkali lidi, kteří nám chtěli darovat obyčejný bobkový list, vždycky vidíte, že ti lidé i když mají málo, se rádi podělí, i když nemusí.

 

„Občas potkám na obyčejné diskotéce mnohem horší lidi než při stopování.“

 

Jaké je tvé neoblíbenější místo?

Místo které jsem si fakt oblíbila a kam bych se chtěla vrátit je Turecký Kurdistán a i Iránský. Předminulý rok v červnu jsem navštívila Diyarbakir, ale poté skončilo Turecko-Kurdské příměří a od té doby už je to tam hodně nebezpečné. Je to škoda, protože Kurdové jsou naprosto úžasní pohostinní milí lidé. Tohle je opravdu moje srdcovka.

 

„Myslím si, že když je člověk sám s místními, tak je to kolikrát lepší, než když se někam nahrne zájezd Evropanů, to je potom jak pěst na oko.“

 

Hodně vzpomínáš na Lebanon jako na svůj nejšílenější zážitek, proč?

V listopadu jsem tam měla jet s kamarádkou, a ona mi to pár dní předem odřekla. Přiletěla jsem tam úplně sama a nevěděla co. Stopla jsem si pána, ptal se mě kam jedu, řekla jsem mu jméno hostelu, a zjistila, že hostel je jen pro muže, nebo jen se svolením svého muže. Protože žádného muže nemám, spát jsem tam nemohla. Nakonec jsem spala u rodilého Bejrútana Mohammeda, který uměl jen dvě anglická slova „good“ a „no“. Nechal mě v tom orientálním bytě sám přespat a odešel. Samozřejmě, že jsem se bála, ale nakonec mi ukázal celý Bejrút.

Celkově Libanon na mě působil úžasně, luxusní, po ulicích samé drahé auta, životní úroveň mi přišla vyšší než v Česku, lidé byli strašně milí a ochotní. Našla jsem si tam dobré přátele a vrátila se tam podruhé i se svou kamarádkou. Stihla jsem procestovat Byblos, Mont Liban, Jižní i Severní Bejrút a spoustu dalších super památek. Celou dobu jsme společně byly s místními, takže jsme se cítily bezpečně a dělaly jsme stejné věci, co můžete dělat v Praze. Chodily jsme na diskotéky, nosily jsme šaty, chodily samy v noci v opuštěných uličkách a neměly jsme žádné zakryté hlavy. Upřímně, jsem se tam cítila víc bezpečně než v noci na ostravském nádraží. Vím, že se tam budu ráda vracet.

 

„Občas nevím, kde budu další noci spát, ale stejně ráda si vychutnám i komfort na hotelu.“

 

Jak financuješ své cestování?

Především z brigád, které téměř celé padají na tyto tripy. Změnila jsem hodnoty, už si nepotrpím na značkové oblečení či milion triček a gelové nehty, solárka jako dříve. Ale financuji z toho cesty. A pak hlavně stopuji a to je zdarma. Taky jezdím přes vzdělávací projekty Eramus+, například na můj poslední výlet do Srbska jsme dostali určitý budget na letenku. Dokázala jsem se do toho budgetu vejít tak, že jsem letěla z polských Katowic do Gruzie, poté do řecké Soluně. Všechny ty letenky se mi podařilo nakombinovat díky tomu, že jsem člen Wizzair Clubu a hlavně nejsem pohodlná. Z 300 km vzdálené řecké Soluně jsme dostopovali až do Srbska.

Někoho by odradilo, že na téhle trase je spousta uprchlíků, nám to nevadilo. Tak jsme dojeli až z Řecka, přes Makedonii, do Srbska. Všichni lidé byli strašně ochotní, a někteří nám dokonce nabízeli peníze, abychom si náhodou nestopli někoho z Albánie, protože jak je známo tyhle národy se mezi sebou nemají rády, byť já při stopu neřeším to, kdo je jaké národnosti nebo vyznání. Zpáteční cesta ze Srbska byla do Bulharska, italské Pisy do Londýna a zpátky. V Londýně jsme potkali milého pána z Iránu, který nás zavezl k jeho kamarádovi, známému kurdskému hudebníkovi žijícího právě v Londýně.

 

„Kde beru peníze na cestování? Hlavně stopuju – a to je zdarma.“

 

Jaké jsou tvoje další cestovatelské cíle?

Vzít si Transsibiřskou magistrálu a jet až do Vladivostoku. Ráda bych se zúčastnila závodu Low Cost Race. Taky jsem dostala takový nápad „stopnout“ si loď, která odplouvá z Kanárů a dopraví tě za výpomoc až do Jižní Ameriky, je to taková nejlevnější možnost, jak se dostat přes Atlantik. A hlavně, mít okolo sebe lidi, kteří mě v cestování budou podporovat, budou se mnou sdílet zážitky, přidají se ke mně a budu se cítit životem naplněná. Když máte partu, tak si všechno dokážete užít mnohem víc.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři