Spisovatel Vratislav Maňák: Harry Potter čerpá z vyprávění o Mojžíšovi

Redaktor zpravodajského webu ČT24, spisovatel i přednášející. Všemi těmito slovy by se vám mohl Vratislav Maňák představit. Když mu bylo 24 let, získal Cenu Jiřího Ortena za svou prvotinu Šaty z igelitu, později nominaci na Magnesii Literu za další knihu. On sám taková ocenění vnímá jako vzkaz, že se nad klávesnicí neobjevil asi úplně omylem a že smí zkusit napsat ještě něco dalšího.

Myslíš si, že dnešní mládež čte?

Nemám slovo mládež moc rád, zavání mi cvičkami, krepovým papírem a nějakou podivnou ozvěnou totáče. Nemyslím si ale, že by to bylo se čtením mladých lidí nějak špatné. Jasně, mají víc možností jak vnímat příběhy, ať už jde o filmy, seriály nebo počítačové hry a z knížek asi častěji sáhnou po komiksu než po Karlu Mayovi, ale proboha… nejsme přece v šedesátých letech, kdy byla cesta ke knížce snazší, protože jste doma měli sotva tu televizi.

Přeci jen je to ale kvůli studiu pro ně i povinnost a oproti takovým videím třeba i nuda.

Jasně, ono to tak působit dovede, minimálně se může zdát jako statické a v době Instagramu k uzoufání neobrazové. Jenže v tom je podle mě jeho hlavní výhoda. Máte jenom cizí slova… a vlastní hlavu. Je přece krásné spadnout do představ, vlastní imaginací si vykouzlit tváře a hlasy postav i světy, kterými se pohybují. Knížky jsou krajina, kde obrazy nediktuje cizí režie, určujeme si je sami. Sám bych o tohle denní snění nechtěl přijít.

Nemyslíš si, že se tím třeba mladí odrazují od čtení, protože tu Babičku přeci jen MUSÍ přečíst?

Vnucovat jakoukoliv knížku je hloupost i ve mně to svede vzbudit odpor a je samozřejmě marné diktovat Babičku čtenářům pod patnáct let, protože jim ještě neumí nabídnout nic přínosného krom toho, že jde o českou klasiku. Současně by ale byla obrovská škoda Babičku s předsudkem přehlížet… je to chtě nechtě kulturní kolos, ze kterého se jde docela dobře nasytit a třeba jenom příběh o Viktorce (jakkoliv to může znít směšně, když to říkám) je vlastně dost silná lovestory o dívce, která zešílí kvůli lásce k podmanivému cizinci.

Autor: David Konečný

Takže to má přesah do spousty dalších příběhů…

Fakt, že Babičku každý zná, umožňuje určitou tajnou-netajnou hru. S odkazy na Babičku se dá totiž dobře pracovat a propašovávat je do jiných knížek, do filmů nebo divadla. To neplatí jenom u Němcové, ale u jakékoliv klasiky … Staré vzorce příběhů se používají dodneška, protože nikdo nic lepšího nevymyslel. Vždyť takový Harry Potter, příběh sirotka a nalezence, který zachrání svůj svět, pije z vyprávění o Mojžíšovi, takže Bible. Kdo zná Hamleta, nebude úplně překvapený z řeže, která se odehrává ve Hře o trůny. Možná není potřeba klasiku číst. Určitě je ale žádoucí klasiku znát, protože otevírá oči.

Alenku v kraji divů naopak Carroll napsal pro děti, a přitom kdekomu může připadat jako příběh psaný na lysohlávkách.

Co bylo prvotním impulsem k tomu začít psát?

Poprvé jsem měl nutkání napsat blábolivý vánoční příběh někdy ve třetí třídě, druhý start přišel na gymplu se slohovkami a literárními soutěžemi, třetí – a zatím poslední – na vysoké s povídkou Zdálo se mu, že ho koušou labutě. Dneska asi vypadá jako školometsky působící hra s kafkovskými motivy, ale já jsem v tomhle textu – který se stal i součástí mé první knížky Šaty z igelitu – poprvé zahlédl jiné možnosti práce se slovem, jiné literární obzory. A pustil se za nimi.

Jinak ale pracuješ také jako redaktor zpravodajského webu ČT24.cz. Toužíš se stát spisovatelem na plný úvazek, nebo ti vyhovuje být redaktor/spisovatel?

Možnost stát se spisovatelem na plný úvazek nepovažuju za reálnou, protože Česko je příliš malý trh, já příliš pomalý autor… a proto o ní nepřemýšlím a vůbec se k ní neupínám. Vedle toho, práce ve zpravodajství mi denní kontakt s psaním umožňuje taky, a i když jde o psaní jiného typu, moje přemýšlení o příbězích pořád ještě zvládá obohatit, tematicky i formou. A jasně, možná, že kdybych jenom psal, dal bych světovým knihovnám novou Odysseu. S mnohem větší pravděpodobností ale ne… a pak bych si mohl říct leda to, že jsem život strávil za pracovním stolem. Nebyla by to škoda?

A v neposlední řadě. Vystudoval jsi žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd UK. Nyní na své domovské fakultě přednášíš. Jaké to je učit na místě, kde jsi ještě před pár lety studoval?

Dávám si teď roční pauzu a chystám nový předmět, ale obecně můžu říct, že příležitost učit „doma“ je skvělá a popravdě jsem na začátku ani nečekal, že to bude tak dobré – právě proto, že jsem si na stupínek stoupl jen krátce potom, co jsem před stupínkem seděl. Zatím ale vidím jenom výhody: vím, co se studenti v jakých předmětech dozvěděli, s jakými znalostmi přicházejí a která bílá místa se hodí zaplnit. Protože to není zas až tak dlouho od mých promocí, snažím se nabízet to, co bych si jako student sám přál, aby škola nabídla.

Neotevřel jsem ani Dívku ve vlaku, ani jediného Nesbøa a nemám pocit, že bych kvůli tomu nějak zásadně kulturně strádal.

Daří se ti všechny tvoje profese úspěšně skloubit?

Mám pocit, že čím dál tím méně, ale to může být dané tím, že můj poslední vydaný text – Rubikova kostka – byl román, u kterého jsem v průběhu psaní potřeboval delší čas na ponor do příběhu, navracení se do jeho atmosféry… a v tu chvíli se střídavé pracovní směny zdály jako překážka, protože chyběl čas. U povídek, které jsou kratší a návraty k textu zaberou míň času, to tolik nevadí.

Co si myslíš, že jsou takové základní dovednosti, které by měl člověk, který se chce stát spisovatelem, mít?

Nutně se nemusí jednat zrovna o dovednosti, i když natrénovat se dá leccos. Dobré předpoklady pro psaní – a tím vůbec neříkám, že to splňuju já – má člověk s fantazií a s pozorovatelským talentem, díky kterému svede svět vnímat zjitřeněji. Současně člověk, který umí citlivě pracovat s češtinou, vnímá její finesy a drobné nuance. A v neposlední řadě člověk, který má trpělivost sedět, psát, přepisovat a škrtat… a válčit do značné míry sám. On to říkal už Hemingway ve své řeči, když dostal Nobelovku: Literatura je osamělá činnost.

Babička – příběh o Viktorce je vlastně dost silná lovestory o dívce, která zešílí kvůli lásce k podmanivému cizinci.

Věnuješ se tvorbě pro děti i pro dospělé. Jaký je v tom pro tebe v psaní zásadní rozdíl?

Robinson Crusoe nevznikl pro malého čtenáře, a dneska nenajdete školní knihovnu, ve které by chyběl. Alenku v kraji divů naopak Carroll napsal pro děti, a přitom kdekomu může připadat jako příběh psaný na lysohlávkách. Skvělý příběh, dlužno dodat. A protože na dělení dospělá a dětská literatura nevěřím, ani při psaní nad ním příliš nepřemýšlím. Ostatně… třeba v takovém Muži z hodin se najdou slova, o jejichž významu může pochybovat kdejaký maturant. Co pak osmiletý čtenář?

Právě Muž z hodin. Jeden z tvých pohádkových příběhů se dočkal své německé podoby. Co to pro tebe jako autora znamená?

V první řadě se dostavil pocit zadostiučinění, protože nejen že nakladatelství Karl-Rauch nechalo Muže z hodin přeložit do němčiny, ale příběh se navíc v Německu a Rakousku dočkal přátelského přijetí a vyšlo na něj víc recenzí než u nás, a ke všemu byly příznivější. A protože pro německého nakladatele musí být riskantní překládat autora, na kterého se publikum dívá jako na Východoevropana, byl jsem rád, že se u Muže z hodin tohle dobrodružství vyplatilo.

Autor: David Konečný

Jaká je tvá současná literární činnost?

Hodně nerad porcuju medvěda, který ještě běhá po lese, protože mám tu zkušenost, že když téma, o kterém chci psát, vyslovím, už mám mnohem menší potřebu se do něj doopravdy pustit – protože to, co mě zajímá, jsem už nějakým, i když polovičatým způsobem pojmenoval. Nebude ti stačit, když řeknu, že píšu?

Je přece krásné spadnout do představ, vlastní imaginací si vykouzlit tváře a hlasy postav i světy, kterými se pohybují.

Asi bude muset. Když už jsme byli u té němčiny. Jsi nejmladším autorem, který se účastní Českého roku kultury v Lipsku. Co je smyslem tohoto projektu?

Nejstručněji asi „dostat českou kulturu do světa“. Na první pohled to sice může budit představu rance s buchtami, ale když si vezmete, že – v případě literatury – je ve větším měřítku Česko v cizině zúžené jenom na Švejka, Kafku a mezi těmi obeznámenějšími ještě Kunderu, Hrabala a Havla, nabízí rok české kultury jedinečnou příležitost, jak povědomí o tom, co u nás vzniká, aktualizovat. Německo je vlastně ideální brána – sousední země a blízká kultura, současně i velmoc. Nemohli jsme si přát lepšího prostředníka.

Nemáš pocit, že dnešní knižní trh je knihami už přesycený a že pro normálního čtenáře je těžké se v něm zorientovat?

Možná bych ani nemluvil o pocitu, knižní trh přesycený je i podle lidí, kteří ho sledují pozorněji než já. Nemyslím si ale, že by byl zásadnější problém se v něm orientovat, protože významná část nabídky je obyčejný škvár, nekvalitní jak textem, tak po grafické stránce. A k tomu, aby do něj člověk nepropadl, stačí věřit výběru jiných, sledovat třeba web H7O nebo katalog Nejlepší knihy dětem. Plus nemít pocit, že můžu být ochuzený, když nepřečtu věc, o které se mluví. Neotevřel jsem ani Dívku ve vlaku, ani jediného Nesbøa a nemám pocit, že bych kvůli tomu nějak zásadně kulturně strádal.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři