Redaktorka Respektu Andrea Procházková: Ne každý novinařinu pochopí

Vždy k politice směřovala, nikdy si ale nemyslela, že o ní bude psát. Zúčastnila se projektu Hledá se LEADr. a založila studentský debatní projekt Názorování. Navíc už čtvrtým rokem studuje práva. Hlavní náplní dne Andrey Procházkové je ale jiná aktivita. Zastává totiž pozici politické reportérky v týdeníku Respekt. Té nejmladší…

Když dobře psát nestačí

V Respektu jsi začínala jako stážistka. Jak ses k této pozici dostala?

Začnu trochu zeširoka. V prváku jsem začala pracovat jako právní student v jedné advokátní kanceláři. Po setkání s tím, co advokacie, tedy alespoň ta, ve které jsem se pohybovala já, znamená, jsem zjistila, že si sama sebe neumím představit na žádné pozici. Práce mi přišla jednostranná. V tu dobu jsem už psala pro The Student Times (společensko-politický web, pozn. red.). A to mě začalo bavit. Říkala jsem si, že jsem příliš mladá na to, abych zůstala někde, kde mě práce nenaplňuje. Že dám výpověď a uvidím. Pak jsem moderovala debatu, kde jsem se potkala s redaktorem Respektu Ondřejem Kundrou. Domluvili jsme se tenkrát, že půjdu na dvoutýdenní stáž. A po šesti měsících mi nabídli stálou pozici politické reportérky.

Jak jsi se dokázala „dostat“ do psaní, když jsi neměla žádný dlouholetý background novinářky?

Většinou jsem předtím dělala různé rozhovory a psala krátké články pro The Student Times. Od tehdejšího editora Filipa Zajíčka, který je teď v DVTV, jsem dostala nějaké základy. A když jsem přišla do Respektu, brali si mě na starost jednotliví editoři. Říkali mi, co bych měla dělat jinak a jak text stavět. Vždy zdůrazňovali, že každý se naučí dobře psát tak, aby se to dobře četlo. Ale ne každý pochopí, o čem novinařina je.

Lepší napsat průměrný článek než udělat nezapomenutelnou chybu.

O čem tedy je?

Jak řekl bývalý šéfredaktor Leonard Downie Jr. z The Washington Post, novinařina má být prostředek, který zajistí, aby byli lidé skutečnými občany své doby. Aby byli informovaní, věděli, co se děje a dokázali se rozhodovat na základě dostatečných a pravdivých informací.

Jak toho mají novináři dosáhnout?

Existují dva typy textů. První jsou komentáře, tedy názorové články. A druhý typ je zpravodajství, což je nestranné reportování a informování o nějaké věci. Pro ně pak platí několik hlavních pravidel. Psát férově a bez emocí a mít minimálně dva na sobě nezávislé relevantní zdroje. Na to existuje skvělý citát. Pokud někdo řekne, že venku prší a druhý, že ne, tak úkolem novináře není ocitovat oba, ale jít ven a zjistit sám, jak to je. Pak existuje heslo: Ukazuj a neříkej. Když chce redaktor říct, že někdo něco dělá, nestačí to napsat, musí to ukázat na něčem konkrétním, dát nějaký důkaz, proč zrovna tohle říká. Dál je důležité být spravedlivý a psát férově. A jestli je jedna rada, kterou se řídím, tak že platí, že je lepší napsat průměrný článek než udělat nezapomenutelnou chybu.

Žurnalistika mě naučila, že nic není černobílé.

Jaké to je být nejmladší členkou redakce?

Nikdy mi nepřišlo, že by můj názor nebyl brán stejně vážně jako redaktorů, kteří v Respektu pracují od jeho založení. Jsem za to strašně vděčná, nemám pak pocit, že mám menší cenu a nebojím se poté některé nápady říkat nahlas, což je pro mě důležité. Také doufám, že do redakce občas přináším i témata, která by se tam jinak možná nedostala – ať už se to týká mladých lidí nebo třeba i práva. Pro mě je Respekt místo, do kterého jsem zapadla svými hodnotami, skrz které se dívám na svět. Taky se mi na našem týdeníku líbí, že si jako médium něco myslíme a otevřeně to přiznáváme. Ale zároveň to neznamená, že tím ovlivňujeme skutečnost – a to, jak se na ni díváme.

Víc než slova

Tlak na novináře, ať už ze strany politiků, či občanů se v poslední době zvyšuje. Alespoň se to ze všech stran ozývá. Opravdu tomu tak je?

Odpovídá to průzkumům, podle kterých pouze jedna třetina lidí věří českým médiím. Příčin bude víc, ať už ekonomická krize, přístup určitých politiků, nebo příchod internetu. To vše způsobuje chaos, ve kterém se člověk snaží zorientovat a vytvořit si černobílé vidění světa. To je dobro a to zlo. Což pak způsobuje nenávistné reakce. Žurnalistika mě ale naučila, že takhle to nikdy nevypadá, že nic není černobílé. Lidé v poslední době získávají pocit, že je dovoleno slovně útočit, ať už na novináře nebo jiné skupiny, protože tak mluví i nejvýše postavení politici. Já se osobně s tím zas tak často nepotkávám. I když jsem se dostala do vyhrocenějších situacích, například když jsem byla ve volebním štábu Miloše Zemana po druhém kole prezidentských voleb, kde poté došlo i k napadení několika novinářů

Když se čtenáři s článkem názorově shodnou, už si ho neověřují.

Důvěra v masmédia každopádně spíše klesá. Nesou za to vinu i novináři?

Určitě také. Mohli bychom sami dělat víc, lépe komunikovat se čtenáři, vždy můžete být profesionálnější. Nepsat naše názory emotivně na sociální sítě. Myslím si, že lidé nemají rádi neserióznost a bulvárnost. Novináři by také měli stále chtít víc ověřovat a sem tam se pokusit překonat touhu přinést informaci první a raději informaci ještě jednou prověřit.

Pokud se zaměříme na vznik různých dezinformací, nelze zcela říci, že v naší společnosti nebyly nikdy předtím. Proč to ale vypadá, že jsou lidé méně kritičtí?

Dezinformační weby nám ukázaly, jak moc je pro nás těžké oprostit se od našeho černobílého vidění světa. Profitují na vytváření chaosu a pocitu, že jim zdejší média či politici něco tají. Kritické myšlení je podle mého názoru pořád stejné, dříve ale neexistovala tak obrovská platforma, jakou je internet, kde se dezinformace rychleji a ve větším šíří. Internetové prostředí je pro současný svět další výzvou, a zatím si s ním nedokážou poradit ani právníci nebo firmy jako Facebook.

Co je podle tebe na práci novináře nejtěžší?

Umět poznat, co je důležité. Za čím se vyplatí jít a za čím ne, navíc v tu danou chvíli, aktuálně. Obecně pak udržení zvědavosti. Já chci přirozeně vědět, proč se co děje. Ale jsou i témata, u kterých tuhle zvědavost přirozeně nemáš.

Dobří novináři jsou ti, které spojuje vyšší hodnota.

Co dělá (společenský) časopis dobrým?

Redaktoři. Debaty nad tím, co chce týdeník světu říct a proč tak vůbec činí. A kvalitní novináři, kteří mají každý trochu jinde oblast, které se věnují. A spojuje je určitý společný cíl a hodnoty nezávislé žurnalistiky. Pro mě byl Respekt vždy pokrytím svobodné žurnalistiky, liberální demokracie a spravedlnosti.

Ztracená republika

Projekt Názorování jsi založila i přesto, že máme každý ve svém okolí spoustu diskuzí a přednášek. Měla jsi tehdy pocit, že tu potřebujeme další takový prostor, nebo spíš, že mladí ztrácejí zájem?

Před dvěma a půl lety, kdy jsem projekt zakládala, jsem neměla pocit, že tu takový prostor není, ale že se tu debata s mladými příliš nevede. Řekla jsem si, že by bylo fajn uspořádat nějaké debaty. O volbách, mladých lidech, prezidentství. Chtěla jsem mít platformu, kam pozveme obě názorové strany, které se o daném tématu budou férově a bez emocí bavit.

Je lepší zjistit, že jste měli špatný názor než být celý život za blbce.

Myslíš si, že mají studenti větší tendenci debatovat než starší generace?

Mladí lidé jsou více otevření. Přístupní naslouchat i tomu, s čím nesouhlasí. A zároveň si to neberou tak osobně jako starší lidé, kteří se svým názorem už dlouho žijí. Pro mladší generaci spíše platí, že chybovat je lidské. A že je lepší zjistit, že si mysleli něco špatně než být celý život za blbce. Tedy za někoho, kdo si ani nevyslechne argument druhého.

Motto vašeho projektu je „Debata nebolí“. O čem se tobě osobně špatně diskutuje?

Jak se vyrovnávat s nespravedlností. Pořád prohlašujeme, že něco není zakázané, tak je to automaticky v pořádku. Místo toho, abychom říkali: Zákon určuje tohle, ale nad tím je ještě něco, co je neuchopitelné. A že platí, že právo je minimum morálky, to znamená, že zákony a pravidla jsou základ, ktreý by měli dodržovat všichni, ale ideálně bychom se měli shodnout i na něčem navíc. Jako férovost, lidskost, solidarita. Měli bychom myslet na to, co nás dělá lidmi. Často mi dělá potíže tedy vysvětlit, že to, že něco není nezákonné, neznamená, že je to vždy správné a morální.

O čem by naopak měla nyní diskutovat česká společnost?

O tom, co vlastně znamená být součástí české společnosti. A co chceme, aby to znamenalo. Nevím, jestli Češi někdy věděli, co jsme zač a za čím si jdeme a stojíme. Ale minimálně politici, kteří tu zemi řídí, by to vědět měli. Občas mám pocit, že jsme tak trochu ztracení. Ne, že je tu nějaká rozdělená země, spíš nevíme, co jsme. A kvůli tomu bereme nabídky přicházející z vyšších až spasitelských pater. Ale ani já nejsem schopná říct, co přesně by to mělo být. Není to ale rozhodně chaos nebo strach. A když nevíme, co jsme, je poté mnohem lehčí manipulovat a hýbat veřejností a jejich pocity.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři