Při stopování na Balkáně mě skoro všichni žádali o ruku

Místo vysoké školy hned po maturitě dvacetiletá Anička cestovala po Evropě. Navštívila Francii, Belgii, Holandsko a stopem projela celý Balkán. Když vyšla dvacetiletá energická Anna z osmiletého gymplu s maturitním vysvědčením v kapse, neměla jasný cíl pro svá budoucí studia. A tak sbalila batoh a vydala se na cesty. „Cestování mi pomohlo ujasnit si, co chci v budoucnu dělat,“ říká nynější studentka pedagogické fakulty Anna Pulkrabová.

Co tě vedlo k tomu, aby ses na vlastní pěst vydala na cesty?

Po gymlu jsem nevěděla, co bych chtěla studovat a tak jsem se rozhodla pro cestování. Vybrala jsem si Francii paradoxně proto, že jsem nikdy neměla ráda francouzštinu. Učila jsem se ji léta na gymplu a tak jsem se rozhodla pořádně ji procvičit. Nejprve jsem si na cesty musela vydělat, a tak jsem ze začátku ještě pracovala v čokoládovně v Česku.

Kde všude jsi tedy cestovala?
Během tří měsíců jsem projela Francii od severu k jihu. Pak jsem jela do Belgie, odkud jsem jela malej roadtrip do Holandska. Pak jsem se na dva týdny ještě vrátila zpátky do Belgie, kde jsem měla poslední workaway (dobrovolnický projekt, dobrovolník pracuje za ubytování a stravu, pozn. red.) a potom už jsem jela domů.

Zmiňuješ projekt workaway, absolvovala jsi během cest víc takových zkušeností?

Ano, ve Francii jsem workaway využila třikrát a v Belgii jednou. Zůstávala jsem přibližně  dva týdny. Když jsem se začala nudit, nebo jsem si s místními moc nesedla, odjela jsem dřív a pokračovala dál. Pracovala jsem většinou na farmách ve vesnicích. Jednou jsem měla domluvený workaway ve městě ve Francii, kde jsem měla hlídat děti, ale nějak to nevyšlo. (Smích)

Co jsi tedy dělala?

Jedné muslimské paní jsem měla hlídat děti. Nakonec si je ale odvezl jejich otec. Přesto jsem u ní zůstala. Bylo to zrovna na Vánoce, které ona z náboženských důvodů neslavila. Já jsem je ale slavit chtěla. Chvíli jsem i přemýšlela, že pojedu domů.

Jak jsi je nakonec oslavila?

Paní mi pomohla sehnat jednu studentskou organizaci, kde jsem se zapojila. Studenti managementu dělali dobrovolnictví pro bezdomovce. Takže jsem se k nim přidala. Bylo to úplně super. Já vždycky říkám, že je to o lidech, s kterýma jste. Ačkoliv jsem jim nerozuměla, protože to bylo na severu Francie, kde je akcent hodně jiný, cítila jsem se s nimi skvěle. Byly to úžasný Vánoce. Jiný, nevšední a dojemný.

V čem spatřuješ největší výhodu workaway?

Díky workaway má člověk možnost poznat nejen ostatní cestovatele, ale hlavně místní. Může ochutnávat lokální jídla. Jelikož jsem hodně pracovala na farmách, tak si často pěstovali vlastní suroviny. Taky to hodně šetří peníze, když člověk výměnou za práci dostává jídlo a ubytování zadarmo. Navíc není sám. Zároveň jsem si hodně zlepšila francouzštinu. Když vám někdo řekne instrukce, jak řídit traktor ve francouzštině, tak vám nezbývá nic jiného, než se snažit porozumět.

Proč ses rozhodla cestovat úplně sama?

Ani normálně mi nevadí být sama. V první řadě mě nic nesvazuje. Navíc, když člověk jede někam sám a je alespoň trochu komunikativní, tak v podstatě nikdy není sám. Pořád někde někoho potkáváte a jste v takovém rozpoložení, že málokdy jste fyzicky úplně sami. To nutně ale ještě neznamená, že se necítíte osaměle. Často vám lidi nerozumí, žijí úplně jinak a vás jako osobu málo chápou. Pak je vždycky příjemné, když potkáte někoho, kdo má stejné myšlenky jako vy a můžete je sdílet.

 

Zažila jsi i na cestách po Francii pocity osamění?

Jo, občas jo. Někdy se mi stalo, že jsem si s někým vůbec neporozuměla. Konkrétně třeba při první workaway zkušenosti. Z počátku jsem byla nadšená, s odstupem času ale vidím, že to bylo spíš proto, že jsem tehdy překonala svoje hranice, že jsem někam jela sama. Potom jsem ale začala vidět, že si s těmi lidmi úplně nesedím, přemýšleli jinak. Neměla jsem si s nimi co říct. A tak jsem odjela o týden dřív.

Po třech měsících ses vrátil z cest zpátky domů. Nelákalo tě zůstat?

Neplánovala jsem zůstat celý rok. Věděla jsem, že i po třech měsících bude těžké se vrátit. Navíc jsem se chtěla začít učit na přijímačky a trochu se tu zase rozkoukat. Po dvou měsících mi začal chybět větší systém. Měla jsem absolutní svobodu, kolikrát jsem nevěděla, co budu dělat druhý den. To je fajn, ale jen určitý čas. Rozhodně ne pořád. Také jsem věděla, že si budu muset zase vydělat nějaké peníze.

Co jsi dělala po zbytek roku, než jsi nastoupila na vysokou školu?

Pracovala, ale pořád jsem trochu cestovala. Jezdila jsem na kratší výlety, třeba do Berlína, dokonce jsem se na pár týdnů vrátila zpátky do Francie. V létě jsem jela s kamarádem na road trip. Letěli jsme do Makedonie a odtud jsme stopem projeli celý Balkán. Stopli jsme určitě přes šedesát aut.

Jsou na Balkáně lidi více otevření stopování?

Ne (smích). Vůbec to nechápou. Člověk jim neustále musí dokola vysvětlovat, že to opravdu takhle chce, že nechce na autobus. Stává se, že vás vezmou a pak si řeknou o peníze. Nechápou systém stopování, ale zároveň jsou často i hodně vstřícní. Kolikrát nás pohostili jako krále.

Jaký jsi během stopování zažila nejzajímavější zážitek?
Těžko se dá vybrat jeden. V Albánii jsme s kamarádem k sobě přibrali jednu holku, která chtěla zkusit stopovat. Bylo to zrovna v horách, vzali nás dva chlápci automechanici, kteří jeli dost šíleně. Navíc začali během cesty pít. Potom jeli úplně jinam, než kam jsme s nimi byli domluvení. No a ta holka začala dost vyšilovat, že nás tam zabijou a prodají naše orgány.

Jak to dopadlo?

Nakonec jsme jim řekli, ať nám zastaví. Jenže jsme nechtěli spát v horách u silnice, a tak jsme zase stopovali. Zastavila nám jedna holka a vzala nás k ní domů na kozí farmu, kde jsme jí pomáhali. Jezdila jsem u ní i na koni. To byl velký zážitek.

Co nějaké negativní zážitky ze stopování?

Moc jich naštěstí nemám. Jednou se nám v Holandsku stalo, že na nás pán začal v autě křičet, ani jsme nevěděli proč, pak nám ani nechtěl zastavit. Nakonec naštěstí zastavil. V Albánii si mě zase skoro všichni chtěli vzít. O kamarádovi jsem teda musela tvrdit, že je můj manžel, a dokonce jsem měla na ruce prstýnek. Lidi to tam mají prostě trochu jinak nastavené.

Jaká je tvoje vysněná destinace?

Těch je! Nevím, kam dřív. Hodně bych chtěla do Indie, protože mám ráda extrémy. Taky bych chtěla na Nový Zéland. Určitě do Jižní Ameriky. Když jsem byla ve Francii, tak jsem potkala spousty Jihoameričanů a všichni byli super. Já bych vlastně chtěla úplně všude, klidně bych jela i na Sibiř (smích).

Kdy plánuješ další cesty?

Chci jet určitě někam zase sama na delší dobu, ale kdy, to zatím nevím. Možná pojedu na Erasmus, možná počkám, až dostuduju. Jsem zatím v prváku, tak uvidím, jak mě to bude bavit a jak mi to půjde. Pro jistotu si ale šetřím peníze stranou do prasátka, kdyby mě náhodou zase popadla cestovní horečka a musela jsem odjet.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři