Prázdniny v zemi ledu a ohně

Článek o tom, jak jsem na tři měsíce dala sbohem Praze, jak jsem s řidičskými schopnostmi lesního skřítka objela Island, o tom, co jsem se naučila o trolech a jak jsem na své cestě čelila mimo jiné i útoku domorodců.

Pamatuji si, jak jsem někdy kolem Vánoc projížděla Facebook, tak jako skoro každý den. Všechny ty příspěvky, statusy, odkazy… Všechno mi to proplouvalo před očima, aniž by mě to nějak zaujalo. Poté jsem narazila na blog své o rok starší spolužačky z žurnalistiky. Psala o tom, jak strávila léto na Islandu a pracovala tam v hotelu pro zámožné rybáře. K jejímu článku jsem se průběžně vracela a prohlížela si všechny fotky.

Pak jsem sama sebe postavila před rozhodnutí. Buď si naplánuji svoje již klasické léto, navštívím babičky, zajedu s kamarády někam do přírody a možná se i dokopu k dovolené s rodinou (ovšem tato dovolená nebude ničím jiným než soubojem pěti lidí v autě plném rozsypaných krekrů a prasklých nafukovaček). Nebo pojedu na Island.

Krušný začátek

Je 4. 9. a já sedím na recepci hotelu severně od Reykjavíku, po pravé straně vidím z okna malebný vodopád a dva rybáře stojící ve vodě po kolena. Přemýšlím, jak svůj tříměsíční pobyt na Islandu (nezadržitelně se blížící ke konci) shrnu do jednoho článku. Nejde to. Mohla bych začít tím, jak jsem si na první tři dny v hlavním městě zarezervovala to nejlevnější airbnb. Mami, promiň, že jsem toto ubytování ohodnotila slovem “dobrý”, ačkoli když jsem ve dvě hodiny ráno stála před domnělým bytem a na mého hostitele se nedalo ani dozvonit ani doťukat ani dovolat, věděla jsem, že to rozhodně “dobrý” nebude. Hostitel přijel značně pod parou o čtvrt hodiny později (na jeho omluvu dodávám, že 17. června, kdy jsem přiletěla, je na Islandu něco jako Den nezávislosti). Otevřel dveře bytu a ten byt byl… Neuklizený? To je asi jako kdybyste řekli o nejtlustším člověku na světě, že má mírnou nadváhu. Ten byt byl v troskách. Jediné, co se skvělo čistotou, byly dvě kočky, které si z mého spacáku udělaly pelíšek, jakmile jsem ho vytáhla.

Po třech dnech jsem kočkám i troskám s úlevou zamávala. Hotel, kde jsem už předem měla práci domluvenou, se nachází kousek od města Borgarnes. Jídlo a ubytování zdarma, plat, na který si žádný Čech nemůže stěžovat, skvělé kolegyně a dechberoucí krajina všude kolem. Bylo by zbytečné popisovat každodenní rutinu jednotlivých směn. Proto se přesunu v čase do chvíle, kdy jsem začala po Islandu cestovat.

Jak přežít aneb základní poznatky

Stan, který vydrží velký vodní sloupec v Česku, nemá na Islandu šanci (zvlášť když mi všichni Islanďané říkali, že takhle moc tady přes léto nepršelo už sto let). Takže když jsem poprvé vyrazila stanovat do nejbližšího kempu, ráno jsem se probudila v kaluži. Ať už jste na Islandu kdekoli, věřte, že jakýkoliv obchod s jídlem je velice daleko, ale všude je spousta termálních bazénů (a to je přeci důležitější než nějaké jídlo, ne). Island je prý také plný trolů (ne těch internetových, ovšem). Z počátku jsem na ně nevěřila. Když však člověk daleko od civilizace rezignuje na žiletku, zjistí, že se z něj samotného trol stává (ženy mě pochopí, muži můj hloupý vtip omluví).

I když jedete na Island v letních měsících, zimní bunda je určitě must-have. Poryvy silného větru udělají svoje. A navíc stále prší, prší a prší… Jestliže navštěvujete tento ostrov v červnu či červenci, prosím, neptejte se v turistických centrech na to, jestli uvidíte polární zář. V těchto měsících je v noci stále “den”, takže žádná zelená světýlka na obloze. Navíc nemají Islanďané podobné otázky rádi.

V Reykjavíku je spousta restaurací, kde můžete ochutnat velrybí maso. U některých turistů panuje přesvědčení, že stejk z velryby je tradiční islandská pochoutka. Není tomu tak, jedná se pouze o marketingový tah, který se uchytil právě kvůli turistům. Jistým druhům velryb hrozí vyhynutí právě vinou lovu pro jejich maso. Proto si stejk z těchto rozkošných zvířátek, prosím, odpusťte.

Každý turista chce vidět ty největší “bomby”. Golden circle, Blue Lagoon, Jökulsárlón. Nejhorší lákadlo je určitě koupaliště Blue Lagoon, kdy za vstup zaplatíte asi 70 euro. Přitom, pokud si zajedete k jezeru Mývatn, je tu téměř identická věc “v bledě modrém”, za kterou dáte skoro polovinu (a ještě míň, pokud se vytasíte s platným ISICem). Při absolvování Golden Circle jsem si připadala jako v centru Prahy. U Geysiru (podle kterého jsou pojmenovány všechny gejzíry na světě) naleznete ten samý dav lidí skrytý za hledáčky předražených fotoaparátů jako u pražského Orloje těsně před polednem. Ledovcová laguna Jökulsárlón je jedno z nejkrásnějších míst jaké jsem za svůj život měla tu čest poznat. Doporučuji však trošičku poodejít od davu, najít si místo, kde je jen černý písek, párek lachtanů hrajících si ve vodě, tiše plující kousky ledovce a vy.

Jak nezbankrotovat

V srpnu jsem si půjčila auto. Je to na Islandu asi ten nejdoporučovanější způsob dopravy (a asi i ten finančně nejnenáročnější), když se rozhodnete podniknout okruh po Ring Road (po silnici, která vede okolo celého Islandu). Autobusy jsou neskutečně drahé, například z Reykjavíku do největšího města severu Akureyri (387 km) vás to bude stát více než 2000 Kč. A když vás naštve předražený kemp, kde se nemůžete ani osprchovat, vždycky můžete přespat v autě. Island je taky populární pro stopaře a zejména pro stopařky, jelikož je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě.

Země ledu a ohně je obecně dost drahá krajina. Český studentík si bude trhat vlasy už jen ve chvíli, kdy bude potřebovat zasytit svůj prázdný žaludek párkem v rohlíku. (Přesto islandský hotdog doporučuji. Nejlépe ho dělají kousek od operní síně Harpa v Reykjavíku. Svůj párek v rohlíku zde ochutnal i Bill Clinton).

Kde vyhlížet mořské panny a bílé pupky lachtanů

Pro osamělé poutníky, kteří hledají tiché místo na světě, předkládám čtyři místa, od kterých jsem se na své devítidenní cestě po Islandu nemohla odtrhnout.

FARDAGAFOSS

Island je plný vodopádů. Jak jsme se shodly se dvěma Belgičankami, které si mě stoply ve Víku, nejdřív nad každým vodopádem jásáte, zběsile fotíte, po tom dvacátém však vaše nadšení už trochu opadá. Přesto jsem na svůj “nejoblíbenější” vodopád narazila až v polovině svojí cesty u města Eggilsstadir. Fardagafoss je výjimečný nejen okolní přírodou a opuštěností, ale i faktem, že se na něj můžete podívat “z vrchu”, z plošiny, odkud voda padá.

SIGLUFJÖRDUR

Až budu mít na stará kolena plné zuby dnešní civilizace, přestěhuji se do této malebné vesničky. Kdysi byl Siglufjördur střediskem rybářského průmyslu, protože se tu vyskytovalo hodně herynků (sleď pozn. aut.) Herynci se vytratili, v rozvrzaných docích se ale stále tiše pohupují barevné rybářské lodičky čekající na svou další zlatou éru. Siglufjördur navíc disponuje velice zajímavým muzeem o lovení a zpracování herynků. Pokud jedete do vesničky z jihu, vůbec se nelekejte dvou téměř nekončících tunelů, které mají jen jeden (jen JEDEN) pruh pro oba (OBA DVA!!) směry. Každých padesát metrů je tunel rozšířený, aby se sobě protijedoucí auta mohla vyhnout, takže “no worries” (čtěte ironicky). Za pohled na Siglufjördur však stojí i ty vzlyky, když jediné světlo na konci tunelu je nezadržitelně se blížící auto proti vám.

HELLNAR

Dlouho jsem doufala, že se z jedné z černých jeskyň vynoří mořská panna a zamává mi ploutví. I bez mořské panny jsou však hellnarské útesy jedno z nejkouzelnějších míst na Islandu. Navíc se nedaleko nachází Národní park Snaefellsjökul, kterému vévodí stratovulkán Snaefells (ano, přesně ta hora, ve které hrdinové Jula Verna našli “cestu do středu země”). Hora má navíc kouzelnou moc, protože v ní spočívá duše poloboha.

HVÍTSERKUR

Tento bazaltový skalní útvar má připomínat draka pijícího mořskou vodu, ve které stojí. Víc než kamenný drak mě však uchvátila skupinka lachtanů válejících se nedaleko na blízkém písečném ostrůvku. Můžete stokrát navštívit zoo, ale pokud vidíte lachtany hrát si v jejich přirozeném prostředí, je to jako byste je spatřili poprvé v životě. Jeden z lachtánků plaval asi dvacet metrů ode mě a pomrkával na mě svými dlouhými řasami. V tu chvíli jsem nebyla schopná ani pozvednout fotoaparát k oku. Jen jsem tam tak stála a hleděla na to roztomilé zvíře, než mi mávlo ploutví a odplavalo ke svým přátelům.

A teď slibovaný útok domorodců

Ještě jedna historka na závěr. Kousek za městem Höfn jsem přespávala v autě na opuštěném odpočívadle. Nad ránem jsem se z ničeho nic probudila. Někdo nebo něco třásl s mým autem. Okamžitě jsem si pomyslela, že tady má cesta končí. Zemřu sama v cizí zemi rukou nějakého šíleného vikinga. Otevřela jsem tedy dveře, abych mohla pronést svá poslední slova. Nejednalo se však o šíleného vikinga, ale o stádo ovcí, které bůhví proč z rozběhu čelem narážely do blatníků (asi nějaká místní tradiční hra, nevím). Jakmile mě ovce spatřily, začaly utíkat pryč. Na horizontu se však zastavily a vrhly na mě vyzývavý pohled, který jasně říkal: ,,Tohle je naše zem, ty česká kozo.”

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři