„Podle mě je hlavní se nebát.“

Říká Nina Jaganjacova. Pochází z Bosny a Hercegoviny, nejdřív studovala na VŠE, a pak? Dostala stipendium na London School of Economics and Political Science, obor Population and Development. Sama říká, že se nemáme bát zeptat. A protože i mě celé téma stipendií a univerzit v zahraničí zajímá, neváhám a ptám se:

Proč tě napadalo studovat v zahraničí? Neměla si z toho strach anebo sis naopak byla jistá, že jeto přesně pro tebe?

Narodila jsem se v Sarajevu, Bosně a Hercegovině, a mám i díky Jugoslávskému konfliktu rodinu na mnoha místech ve světě, takže cestování mi bylo vždy blízké. Když jsme byli poprvé za strejdou v Americe, říkala jsem si, že ten Harvard je krásný, a jak bych jednoho dne chtěla studovat na místě, jako je tohle. Jenže já nikdy nebyla studijní typ a věnovat se tanci, humanitárním akcím a svému mládí mi přišlo zábavnější než se učit. Když jsem nastoupila na VŠE, tak jsem si uvědomila, že to prostě není ono, a to i přes to že mě ekonomie zajímala. Došlo mi, že chci víc a tak jsem, samozřejmě místo učení, začala hledat možnosti v zahraničí, případné stáže. Strach jsem měla hlavně z toho, že mě nevezmou, protože bych pak nevěděla, co studovat v Praze dál. Ale vyšlo to a já se jen těšila. Mám ráda výzvy a k tomu ještě miluji angličtinu. Už jako malinká jsem pobíhala doma a při sledování Cartoon Network jsem hulákala anglická slovíčka. Takže anglicky mluvící země pro mě byl takový malý sen od malinka.

10833596_10154842116565142_1824208796_n

Musím říct, že sis vybrala zajímavý obor a univerzitu. Proč?

Děkuju. Jak jsem zmiňovala, tak mě odjakživa zajímala humanitární pomoc a té jsem se také věnovala skrz tátovo občanské sdružení Lastavica o.s. Oči mi ale otevřela až má první velká stáž, která byla v kanceláři UNICEF v Kazachstánu, kde jsem se dozvěděla o úplně jiných možnostech, o Rozvojových Cílech Tisíciletí (na které jsem pak nějakou záhadou psala v angličtině bakalářku na katedře personalistiky, heh, nevím, jak mi tohle schválili). Uvědomila jsem si, že mě mezinárodní rozvoj naplňuje a že bych se tomu chtěla věnovat naplno. Jela jsem do New Yorku na stáž v České Stálé Misi při OSN, kde jsem chodila na různá jednání týkající se i mezinárodního rozvoje. Začala jsem hledat obory na těch nejlepších školách a pojďme si to říct upřímně – s těmi známkami vážně nevím, kde jsem na to vzala sebevědomí. Ale hledala jsem a našla ideální obor na London School of Economics and Political Science. Škola, o které slýchávám celý život, a troufám si říct, že je to jedna z nejlepších institucí na světě. Pro mě samozřejmě ta nejlepší. J Jenže ono to není tak růžové, obor jsem našla, ale s ním i cenu za magisterský obor. I když mi naši i starší sestra byli velkou oporou a uklidňovali mě, že to nějak vymyslíme, bylo mi jasné, že musím najít variantu, která by mě, ani nikoho jiného, nezadlužila. Naštěstí to vyšlo u Nadace Zdeňka Bakaly, která si mne vzala pod křídla spolu s dalšími dvanácti studenty, kteří mířili do světa.

 Jak ses dozvěděla o stipendiu?

Abych pravdu řekla, tak si to ani nepamatuji, protože jsem o něm nejspíš věděla dřív, než jsem tušila, že o něj budu žádat. Nejspíš od známých nebo z internetu? Těžko říct. Ale tyhle věci se dnes už dají snadno vygooglit. Možností získat stipendium je v Čechách víc, a když ne v Česku, tak jinde. V zemi, kam se hlásíte, ve společnostech, kam míříte a které jsou špičky ve vašem oboru, atd. Možnosti jsou, jen je potřeba je hledat.

Jaké bylo pro tebe výběrové řízení? Čekala jsi, že tě vyberou?

Heh, ráda na to vzpomínám. Jsem velký nervák a před pohovorem jsem 2 dny špatně spala i jedla. Pořád jsem si v hlavě říkala, jak o nic nejde, ale já věděla, že mi to otevře dveře a změní život a to si pak člověk něco blbě nalhává. První kolo je esej na jedno ze zadaných témat v anglickém jazyce společně s CV. Přihláška se vyplní online a pošle koncem května tuším. Pak se čeká celé léto a vyberou se uchazeči na pohovor, který je také v anglickém jazyce. Když jsem přišla na pohovor, sedělo tam několik uchazečů a jeden z nich mi řekl, že se ho ptali na chytáku, tak to jsem málem omdlela strachy. Asi jsem na to i vypadala a tak mi jedna studentka, který NZB pomáhá s výběrem, přinesla dortík, abych se prý trochu vzpamatovala a uklidnila. Pohovor před tuším osmi kapacitami nejen z Čech mě trochu stresoval, ale jak já mám ráda tu angličtinu, tak si v ní taky ráda popovídám. Celý stres zmizel, když jsem si sedla na svou židli přímo naproti Míše Maláčové, která se usmála a zeptala se mě na něco jako jak se mám. V tu chvíli ze mě naprosto opadl stres a zbytek už byl takový pokec na téma mé eseje, a že na to byli skvěle připraveni. Vesměs to ale byl příjemný rozhovor na vysoké úrovni.10834068_10154842116295142_347334894_n

Poraď nám, jak uspět?

Tyhle otázky mám nejradši :). Podle mě je hlavní se nebát. Lidé jsou všude stejní, u nás, i venku. Mnohým to zní nereálně, ale proč se prostě nepřihlásit? Proč to nezkusit? Hlavní je překonat sama sebe – tedy říct si, ok, tohle chci, tak do toho jdu naplno. Já věděla, že na známky mě nevezmou a tak jsem začala být mnohem víc aktivní jinak, mimo školu, stáže, aktivity ve volném čase, apod. Není to černobílé, a možností jsou mraky, jen se do toho člověk musí opřít a hledat. Nevím, jestli jsem vůbec odpověděla, ale nebát se je podle mě klíč k úspěchu.

Vybrána si byla, přijali tě. Jaké byly tvé první dny?

Mix všeho, mě potvrdili poslední detaily, když už začal první týden. V úterý potvrdili a ve středu jsem odletěla. Takže jsem koukala jako puk, ale na LSE jsem byla 2 roky předtím na letní škole a tak jsem trošku znala jak Londýn, tak kampus. Moje skvělá kamarádka šla na stejnou školu a na podobný obor – velká náhoda po letech, kdy studovala ve Skotsku a něco úplně jiného, než já, ale hodně mi pomohla – od spaní na nafukovače u ní na koleji v prvních dnech, přes podporu v učení, atd. Ale všechno se časem srovná a situace se rychle stabilizuje. Já před Londýnem byla několik měsíců v New Yorku, ale přesto to bylo úplně jiné a Londýn je vážně drahé město.

V čem si myslíš, že jsou české a anglické univerzity jiné?

Toho je hodně, ale často na tuhle otázku odpovídám tak, že LSE a VŠE mají podobný počet studentů a jedná se o ekonomicky zaměřené univerzity. Na VŠE téměř nikdo netušil, kdo jsem, natož jak se jmenuji po celý rok a když jsem přišla na zkoušku, tak jsem něco sesmolila, něco řekla a věřím, že ač je profesor sebeprofesionálnější, tak to jak vypadám, nebo se oblékám, či jak mluvím, nebo jsem třeba cizinec se špatným přízvukem hraje roli. Jsme přeci lidé a ať chceme či ne, tyhle faktory nás mohou ovlivnit. Na LSE každý můj profesor věděl nejen kdo jsem, ale také jaký mám background. Kolikrát se i v prvním týdnu výuky někdo zeptal a situace migrace v Kazachstánu a já koukala a nevěřila vlastním očím, že a) někdo ví, že jsem tam byla b) si to pamatuje a spojí si to s mým jménem c) očekává se, že o tom něco vím. Profesoři mne naprosto uchvátili a nedokážu si to celé vynachválit. A ta motivace, kterou jsem v sobě našla? To je díky nim. Těžko se to popisuje takhle ve zkratce, ale to si člověk musí zažít. Přístup ke studentům je úplně odlišný a každý od nás chce feedback, a abychom jim řekli, co se nám nelíbí. Vždy je za kým jít a kde najít podporu. Nechci, aby to znělo, že v Čechách to tak není, taky hraje jistě roli, že jsem tehdy sama moc nevěděla, co chci a vybrala jsem si obor, který pro mě nebyl ten nejlepší. Přesto věřím, že např. VŠE má velký potenciál, ale vsází hodně na vůli studenta a nechají vás v tom. Jaký si to uděláš. A mně tenhle systém úplně nefungoval. Přesto VŠE vděčím za hodně.

Jak si vycházela se „spolužáky“? Jestli byly přátelští, vzali tě mezi sebe?

No jasně. „Vzali mezi sebe“ – takhle to nefunguje. Většina jsme cizinci, sem tam nějaký Brit, ale tím, že to je roční magisterský program a náš obor byl kolem 24 lidí, tak to „sebe“ znamená celý obor. Drželi jsme dost při sobě a potkala jsem tam skvělé lidi. Moje taková hlavní parta je kamarádka, co jsem zmínila – Češka, Brazilec, Angličan a Keňanka. Náš obor se jmenoval Population and Development (Pop&Dev) a tak si dodnes říkáme Pop&Divas, tak si asi dokážeš představit, že studenti jsou studenti všude :).

10833972_10154842113095142_2132878457_nDost obvyklá otázka. Dá se studovat a zároveň při škole pracovat? Co myslíš?

Podle mě jo. Ale na začátek bych to nedoporučovala. Já jsem díky stipendiu Nadace Zdeňka Bakaly pracovat nemusela, a jsem za to ráda, protože pro mě nebylo tak jednoduché se přeorientovat na celý ten systém a taky jsem z toho chtěla vytřískat co nejvíc, tak jsem večery chodila na různé přednášky navíc, na akademické psaní i komunikaci, abych prostě využila všeho. Díky tomu jsem také viděla spoustu zajímavých osob jako např. Amartya Sen, Christine Leggard, Ha-Joon Chang – velký oblíbenec, atd.

Myslíš, že tě studium venku nějak ovlivnilo, popřípadě jak vidíš svou budoucnost? Zůstaneš v Anglii?Rozhodně mě to ovlivnilo. Jak přesně to asi nedokážu úplně posoudit, ale například momentálně jsem v Lucembursku, kde pracuji jako Blue Book Trainee pro Evropskou Komisi a musím říct, že moje schopnosti, které mi LSE dala, mě občas samotnou překvapí. Znám nástroje, metody i komunikaci, kterou jsem dřív neznala a vlastně ani nevím, jak mě to naučili. To je podle mě to kouzlo, že člověk ani neví, co všechno mu to dá, dokud není po. A budoucnost? Teď se chystám po několika letech vrátit do Prahy. A co bude dál? To se uvidí.

Máme to taky zkusit (stípko i studium)?

Myslím, že to je z celého rozhovoru jasné. Rozhodně ANO! Sem tam nám nějací zájemci napíšou na FB, jak ohledně stipendia, tak ohledně LSE, takže neváhejte, hledejte a pište. My jsme si tím samým prošli a věřím, že všichni rádi pomůžeme. Hlavně – velký rozdíl v zahraničí a u nás, lidi se bojí zeptat, napsat a oslovit. Nebojte, jděte do toho. Pište, volejte, ptejte se kohokoli a kdykoli na všechno, co vám může pomoct – na kurzy angličtiny, tipy a triky na zkoušky, motivační dopisy apod. Když neodepíšou, je to jedno, když jo tím líp pro vás. Hodně štěstí! 🙂

 

Díky moc. Podle mě je to super. A pochopitelně držím palce, ať se ti všechno vydaří. 🙂

 

Autorka: Magda Sováková

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři