Na třeťák do Texasu aneb proč necestovat, když jsme mladí?

Typický zářijový výjev: Já a moji spolužáci v těch starých známých českých lavicích v naší třídě. A to ve slavném třetím ročníku střední školy! Někdo ale chybí a špatnou školní docházkou to výjimečně není. Najdou se totiž tací, kteří seberou odvahu a o plánech jen nemluví, ale začnou je i realizovat. Přesně to udělala spolužačka Lucka, která se rozhodla, že třeťák stráví studiem v USA. Takže nám po celý školní rok nezbývalo nic jiného, než tiše závidět při pohledu na všechny ty parádní fotky, které posílala nám - těm méně odvážným, kteří buď neměli takovou kuráž jako ona, nebo nevěděli, jak si podobné dobrodružství zařídit, anebo si jednoduše jen nevěřili se svojí úrovní angličtiny, aby riskli rok studia v anglickém jazyce. Naštěstí Lucka se tímhle vším nenechala odradit a šla do toho!

Co byl první impuls, který tě podnítil začít přemýšlet o tom, že bys třeťák na střední strávila na jiné škole a především v jiné zemi?

Dočetla jsem se o možnosti studovat rok v zahraničí na internetu. Následně jsem zjišťovala, co všechno to obnáší. Kolik je toho potřeba zařídit, aby se cesta mohla začít realizovat. Pak jsem přišla za rodiči s tím, jestli by taková věc byla vůbec reálná a zda by mě podpořili. A potom jsem už vlastně jen hledala agenturu.

 

„Nic vás totiž nenakopne tak, jako podpora lidí kolem vás.“

 

Mluvila jsi o podpoře rodičů. Podporovali tě hned od začátku, nebo jsi je musela přemlouvat?

Nestavěli se k tomu odmítavě, nebránili mi. Naopak byli rádi, že mám na něco takového odvahu a chuť to zkusit. Takže podpora byla už od první chvíle, co jsem za nimi s tímhle nápadem přišla, za což jsem zpětně moc vděčná. Nic vás totiž nenakopne tak, jako podpora lidí kolem vás.

Takže USA… Byla to jasná volba?

Já chtěla do země, kde bych si mohla zlepšit angličtinu. Na výběr jsem měla USA nebo Velkou Británii. USA vycházelo finančně přijatelněji. Vzhledem k tomu, že nešlo o malou investici, tak i to bylo důvodem, proč jsem zvolila Spojené státy. Ale hlavní roli pochopitelně sehrálo to, že USA mě lákalo daleko víc.

 

„To mi přišlo sympatické – skutečnost, že jsem přijela někam, kde jsou lidé pyšní na to, odkud pochází – že pochází právě z Texasu.“

 

Když ses dozvěděla, že strávíš školní rok v Texasu, jak jsi reagovala?

Hodně jsem chtěla někam k pobřeží, ale když už to nedopadlo, tak jsem byla za Texas vděčná. Texas je jeden z největších států USA, na což jsou také náležitě pyšní. To mi přišlo sympatické – skutečnost, že jsem přijela někam, kde jsou lidé pyšní na to, odkud pochází. A jsou nadmíru ochotní ti ukázat, jak jsou na svůj původ hrdí.

Jak dlouho jsi v USA vlastně pobyla?

Zhruba deset měsíců. Letěla jsem o týden dřív, než mi začínala škola, protože jsem nejprve jela do New Yorku. Prvních pět dní, když počítám přílet i odlet, jsem strávila v NYC, kde se pořádalo orientační soustředění právě pro zahraniční studenty. Ukázali nám velkoměsto a informovali nás o průběhu studia.

Byla jsi spokojená se svojí hostující rodinou? Bydlet deset měsíců s lidmi, které neznáš, mohlo být docela náročné.

Já žila u dvou postarších lidí. Oba v důchodu. Pán dřív sloužil v armádě a paní se celý život věnovala činnosti ohledně křesťanské komunity. Oba byli moc hodní. Dělali pro mě vše, co šlo. Daleko víc, než se od nich čekalo. Jezdili jsme často na výlety. Neumím si představit, že bych mohla narazit na někoho lepšího.

Kam všude ses tím pádem ještě během těch deseti měsíců ve státech podívala?

Na Vánoce mě rodina vzala s sebou na návštěvu ke své dceři, která bydlí na Floridě. A po skončení školy přijela mamka a její kamarádky. Společně jsme procestovali od Texasu až po Kalifornii všechny národní parky. Viděla jsem spoustu krásných míst jako Death Valley nebo Grand Canyon. Z USA jsme viděly opravdu kus.

Jak probíhal tvůj všední den?

To se nedá takhle říct. Účastnila jsem se hodně sportovních aktivit, které se mění podle období. Hned po příjezdu jsem byla v cross country týmu (zaměřující se na vytrvalostní běhy) a ten měl tréninky ráno, ještě před začátkem vyučování. Od osmi do půl čtvrté bylo vyučování, poté jsem jela domů. V zimě se do toho přidal i powerlifting – posilování. Tehdy byly tréninky i po škole. A v létě jsem se zapojila do Track and Field. Atletické tréninky se měnily, ale vyučování bylo každý den stejné. Den co den máš stejné předměty ve stejnou dobu i ve stejném pořadí.

Kolik dalších zahraničních studentů s tebou na škole bylo?

Já jsem chodila na Robinson High School, což je škola, která patří k těm menším. Není vyloženě malinká, ale také nijak velká. Se mnou do školy chodili další dva zahraniční studenti, respektive studentky. Jedna z Norska a druhá z Německa. Občas jsem se s nimi vídala. Ani ony neměly jiný učební plán, který by se lišil od ostatních. Tak to bývá na těch opravdu velkých školách, kde je třeba dvacet zahraničních studentů a mají vlastní třídy se speciální oddělenou výukou. Ale jak říkám, to nebyl náš případ.

 

„V Americe je to spíš o sportu. Každá státní střední škola si tam na sport dost potrpí.“

 

Jak ses popasovala s výukou v anglickém jazyce?

Do toho jsem se dostala překvapivě hladce. Rozuměla jsem téměř všemu už od začátku. Horší bylo mluvení a psaní, ale s postupem času ani tohle nebyl problém. Když to srovnám s gymplem nebo s kteroukoliv jinou střední školou u nás, troufám si tvrdit, že učivo tam nebylo zas až tak těžké. V Americe je to spíš o sportu. Každá státní střední škola si tam na něj dost potrpí. Opravdu tam tímhle žijí. Týmy, roztleskávačky a tak podobně…

Byla jsi na nějakém jejich zápase?

Byla jsem hnedka na prvním zápase amerického fotbalu, který se konal. Naše škola hostovala, o to byla atmosféra působivější. Jde ale o to, že nepatřím mezi ty, kteří si užívají sledování sportu, já se raději aktivně účastním. Atmosféra fakt super, ale jednou dvakrát mi to stačilo.

Jak ses potýkala s americkou stravou?

Američani a fast food, co víc dodat? To je známá věc. Já se fast foodem nestravuju nebo se s ním spíš nechci stravovat. Měla jsem snídaně takové, jaké jsem chtěla – rodina mi jídlo nakoupila. Obědy jsem si dávala ve škole, kde jsem si mohla vybrat ze švédských stolů. Od zeleniny, ovoce, luštěnin až po nezdravé věci – takhle bohatý výběr jsme měli. Ovšem velkou událostí dne byla večeře. Pro rodiny večeře hodně znamenají. Čas, kdy se rodina sejde u jednoho stolu, a popovídají si o uplynulém dni.

Jsi s nimi nadále v kontaktu? Myslím nejen se svojí americkou rodinou, ale i s kamarády ze školy.

Ano, s rodinou i s lidmi ze školy. S rodinou voláme přes Skype třeba každé tři měsíce a s kamarády komunikuju přes sociální sítě. S pěti si o sobě dáváme vědět poměrně často.

Jací jsou Američani kamarádi? Je to takové jako vídáme v seriálech a filmech?

Amíci jsou otevření, možná by se dalo říct, že až přehnaně přátelští. Hned tě mezi sebe přijmou, jsou s tebou nejlepší kamarádi, ale další den jsou schopní tě málem ani nepozdravit. V tomhle nejsou úplně loajální. Na taková kamarádství na jeden den nejsem odtud zvyklá. Tam musí člověk mít větší trpělivost, než najde ty pravé přátele.

Zkusíš to znova? Mám na mysli třeba Erasmus na vysoké.

Bude záležet na tom, jak budu zvládat studium a uvidím, jak to vyjde finančně. Ale pokud by to bylo alespoň trochu možné, tak bych to ráda vyzkoušela. Láká mě Španělsko a Island.

Máš nějaký vzkaz pro čtenáře?

Rozhodně zkuste studovat v zahraničí, tedy samozřejmě v případě, že máte tu možnost. Protože proč necestovat, když jsme mladí? Jakmile totiž poznáte novou kulturu, získáte i nový pohled na svět. A pak až tam budete, účastněte co nejvíc mimoškolních aktivit. Poznáte super lidi s podobnými zájmy. To je obrovský bonus – zažívat mimo školu nespočet bezva zážitků. Teprve potom uvidíte, jak se ti lidé chovají mimo školu a to dělá hodně.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři