LOUDAVÝM KROKEM: MÁME JASNÝ PLÁN, CHCEME VŠUDE

Cestovatelský pár Lucka Kůsová a Lukáš Konečný nejsou nerozluční jenom během svých dobrodružství v zahraničí, ale především také na svém blogu – Loudavým krokem. Dokumentují na něm své cesty, včetně ročního pobytu v Kanadě, tříměsíčního roadtripu po USA nebo výletu do Ugandy. Sdílí s námi také tipy na levné a výhodné cestování. Za jejich webem se ale skrývá ještě mnohem víc.

Co je na cestování úplně nejlepší?

Lukáš: Svoboda a objevování. Jakmile se vrátíme z cest, strašně rychle zapadnu do stereotypu, což mě rozčiluje. Ráno se vzbudím a sednu k počítači, a i když dělám něco kreativního, pořád dřepím doma. Ale když někam vyrazíme, práci zvládnu na cestě a efektivněji.

Lucka: U mě záleží na typu cestování. Například v Kanadě, kde jsme jezdili jen na malé výlety, jsem se víc sžila s tamějším prostředím. Poznala jsem jiné hodnoty a kultury, a navíc jsem se víc otevřela světu kolem sebe. Nikdy jsem si neuvědomovala, že bych se cizích kultur nějak bála. Tím, že ale žijeme v prostředí, kde jsou jenom Češi, to v sobě svým způsobem máme. Překonala jsem tím vlastní bariéry.

Co přesně jste mysleli tím, že práci na cestách zvládáte efektivněji?

Lukáš: Máme na to omezený čas. Když přijedeme na hotel v osm a víme, že ráno musíme vstávat, tak nám zbývají nějaké tři hodiny, abychom udělali to, na co máme jindy celý den.

Lucka: Na cestách taky hodně chodíme a lezeme po horách. A to dobře funguje na mozek. Já dokážu v hlavě psát. Když jdeme na túru, tak mlčíme. Pak přijdeme na hotel, já si sednu a za dvacet minut napíšu celý článek.

Většina blogů má jen jednoho autora, a pokud víc, jsou to většinou kamarádky. Jak vás napadlo si blog založit?

Lukáš: Začalo to, když jsme byli u mojí maminky v Bruntále na houbách. Tam jsou kolem betonové pevnosti – řopíky, které byly vybudované před druhou světovou válkou na obranu hranic. Řekli jsme si, že bychom je mohli jet objevovat a pak o cestách psát. Napřed jsme si založili facebookovou stránku a uvažovali, jak ji pojmenovat. Máme stejné iniciály, takže LK bylo jasné. Jak přesně vzniklo Loudavým krokem už nevím – asi jsme se loudali.

Než jsme se poznali, vůbec jsem neměl ambice cestovat za hranice.

Vy jezdíte vždycky spolu, neuvažovali jste i o tom, že byste se někdy na svých cestách rozdělili?

Lucka: Ne. Pro mě je cestování hodně o tom, že ho s někým sdílím. Většina lidí, i když cestuje sama, tak to dává na sociální sítě, protože má také touhu své zážitky sdílet. My to sice taky píšeme na Facebook, ale moje primární potřeba je zažít to s někým reálně. A navíc, když jsou blbé dny, jsme na to dva.

Lukáš: Já jsem sám ani nikdy nikam nevyrazil. A umím si představit, že to musí být docela na nic.

Možná tím ale člověk posune své hranice ještě o něco dál, odbourá ten stereotyp a zkrátka zažije větší seberealizaci…?

Lucka: No, my taky nejsme moc komunikativní (smích). Tím myslím, že spolu nepotřebujeme ani mluvit. A pokud jde o seberealizaci… Cesta do Kanady byl můj nápad a první dny jsem probrečela, kvůli tomu, co jsem si to vymyslela, protože naše první práce měla strašné ubytování. Byla to místnost tři krát tři metry s kuchyňkou společnou pro padesát lidí – a pár myší. Čas v Kanadě nám pomohl se víc najít. Teď už tu potřebu nemáme, víme stoprocentně, co chceme a co ne.

Lukáš: Než jsme se poznali, vůbec jsem neměl ambice cestovat za hranice. To byla Lucka, kdo mi oznámil, že jede do Kanady a já, že si mám dělat, co chci. Řekl jsem, že pojedu s ní – ale nechtělo se mi. Trvalo mi o dost déle, než jsem se s tím vypořádal. Pořád jsem myslel na práci, školu… Ale pak člověku dojde, že když chce, zvládnout se dá všechno.

Když tedy práce v Kanadě úplně nevyšla podle vašich představ, nenastala někdy chvíle, kdy byste litovali toho, že jste na cestu vyrazili?

Lucka: V Kanadě mi práce tolik nevadila, byla jsem zvyklá hodně pracovat, protože jsem měla po zkouškovém, kdy jsem seděla od rána do večera u počítače. Navíc tam turisté jezdili jen na noc, takže jsme uklízeli v podstatě čisté pokoje. Pak jsme přešli na recepci, to bylo náročnější, těch čtrnáct hodin denně. Lidi tam navíc jezdili pařit a my jsme tam byli jediný pár, co chtěl lézt po horách. Nakonec jsme neodešli kvůli práci, ale manažerce, která se nás snažila rozhádat. Ale jinak si člověk zvykne na cokoli. Domů bychom jeli jenom kvůli zdravotním potížím nebo rodině.

Jak přesně tedy blog funguje?

Lucka: Časem jsme zjistili, že Lukáš je techničtější. Takže teď u nás píše hlavně seznamy vybavení nebo útrat. Dělá nám design a programuje. A já ráda píšu, takže mám na starosti příběhy. A takhle nám to funguje.

Jak dlouho vydržíte zůstat tady v ČR a nikam nejezdit?

Lukáš: Většinou to fakt déle jak měsíc nevydržíme. Musíme pak jet minimálně na víkend pryč – i po Česku. I když rutina je taky potřeba, během cestování nemáme čas na věci, na které jinak ano. Takhle funguje i digitální nomádství – objedete za rok třeba dvanáct států, ale v každém strávíte měsíc a máte čas tam vše objevovat a nasát atmosféru.

Lucka: To je důvod, proč už bychom nechtěli jet tři měsíce vkuse a neustále se přesouvat. Jako to bylo při našem roadtripu po Kanadě a USA, kdy jsme najeli asi 25 000 kilometrů.

Úžasné je se ráno vzbudit a nechat telefon ležet tam, kde je.

Většina vaší práce se týká digitálních technologií nebo internetu, nemáte toho už někdy plné zuby?

Lucka: Poslední dva týdny mám pocit, že ano – každý den. Není to tím, že bych to nechtěla dělat, ale už cítím, že bych potřebovala vypadnout. Ale během cestování vůbec, tam se práce hezky střídá i s chozením.

Lukáš: Teď už nemám potřebu chodit na sociální sítě jen tak, pokud to nepotřebuju k práci. Naučili jsme se taky říct si každý večer dost. Mobily ani počítače si nenosíme do ložnice. Úžasné je se ráno vzbudit a nechat telefon ležet tam, kde je. Napřed si vyčistit zuby, dojít si do koupelny, udělat si snídani, a pak teprve ho vzít do ruky. Poslední dobou to dělám a naprosto se mi změnil celý den, mnohem víc se soustředím.

Jak si tedy zajišťujete práci během vašich cest?

Lucka: Můj hlavní příjem je správa sociálních sítí. Ještě dělám PR a marketing a prodávám fotky na fotobankách. Pak si vyděláváme přes naše blogy – Loudavým krokem a Power of Doing. Občas prodáváme i nějaké produkty, ale peníze z nich jdou na charitu, na onkologicky nemocné děti. Teď máme nově i plátěnou tašku s mapou světa, na které si můžete vybarvit, kde už jste byli. Někdy děláme i spolupráci – když někam jedeme a píšeme o tom, co jsme viděli a kde jsme bydleli, tak nám to zařídí hotel. Jsme takoví mikroinfluenceři.

Lukáš: Já ještě nabízím online kurz o kryptoměnách pro začátečníky. Ten si někdo zapíše snad denně, protože něco takového moc není, natož v češtině. Taky do nich sám investuji a starám se o zákazníky v naší malé rodinné firmě. Přes naše stránky si vyděláváme affilate marketingem, což znamená, že některé odkazy jsou spojené s cookies a když si někdo na daném e-shopu něco koupí, tak z toho máme provizi. Hlavně nikdy nepíšeme o něčem, čemu bychom nevěřili. Člověk by to neměl dělat za účelem vydělávat peníze. Musí opravdu psát o něčem, co ho baví.

Češi a Slováci fungují skvěle v zahraničí, strašně si pomáhají.

A co dál? Jaký je váš největší cestovatelský sen?

Lukáš: Teď poletíme do Dublinu a v říjnu do Mexika. Plánujeme i cestu na Nový Zéland, tam bychom chtěli zůstat i delší dobu. Pak taky záleží na tom, kde máme zrovna kamarády, protože nás sem tam někdo někam pozve.

Lucka: Máme jasný plán. My chceme všude. V létě asi zkusíme víc prozkoumat Evropu. Nebo se opijeme a poletíme zase do Afriky. Tak jsme si třeba koupili letenky do Ugandy. Začalo to proseccem, když jsme oslavovali. Našla jsem levné letenky a hned jsem je poslala Lukášovi, který se okamžitě ptal, co v Ugandě je. „Nevím, to právě musíme zjistit!“ odpověděla jsem mu tenkrát pohotově.

Stává se někdy, že by vám čtenáři psali, jestli můžou cestovat s vámi?

Lukáš: Chtěli jsme udělat soutěž o místo s námi na nějaké cestě. Zatím pro to ale nebyl čas. Hlavně nevíme, jestli by někdo chtěl – s námi by si užil! Nám vždycky něco nevyjde. Nedávno jsme chtěli přejet z Polska na Slovensko, ale ujel nám autobus, takže jsme zůstali ve vesničce s krosnama na zádech a nevěděli jsme, co dělat. Jediný možný hotel byl tři čtvrtě hodiny daleko. A druhý den jsme šli šest kilometrů na zastávku. Díky tomu nám propadly i jízdenky na lanovku – čtyřicet pět euro na jednoho. Ale my se tím netrápíme, to už je trénink. Vem to čert, hlavně, že se nám nic nestalo.

Co všechno tedy k vaší přípravě na cesty používáte?

Lucka: Hodně googlíme a na Facebooku hledáme skupiny Čechů. Vždycky, když si na Facebook zadáte „Češi v…“ tak něco najdete. Češi a Slováci fungují skvěle v zahraničí, strašně si pomáhají. Bez nich bychom byli ztracení. Snažíme se to oplácet, skoro pořád teď máme někoho na gauči. To nás v Kanadě naučili – pomáhat si a nečekat nic nazpátky. To je asi to, co je na cestování nejlepší…lidi!

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři