Letem světem s Lukášem: Nezapomenutelná Indonésie

Do Indonésie jsem se v září vydal ze dvou důvodů. Za prvé jsem chtěl poznat mentalitu místních lidí, jejich zvyky, tradice a vidět nádhernou přírodu, a za druhé jsem potřeboval popadnout dech a dopsat svoji první knihu Cestování - nejlepší životní investice, kterou si právě teď můžete koupit ve všech knihkupectvích, anebo online na internetu. Na indonéskou pánskou jízdu vzpomínám s radostí a při psaní mi úplně cukají koutky, protože historek máme na rozdávání.

Naše cesta byla velkolepá a už od začátku jsme se nenudili. První vtipný zážitek proběhl už na letišti v Jakartě, kde jsme měli několik hodin času a mířili směr Yogyakarta. Všichni jsme byli pořádně unavení a bylo potřeba trošku „spočnout“. Jako zkušení cestovatelé jsme si to ustlali v dětském koutku, protože přeci nebudeme spát na kachličkách a studené zemi! Měkoučký koberec byl rozhodně lepší a všem se nám zdály nádherné sny. Ráno nás neprobudil budík, ale rozradostnění caparti, co si u nás začali hrát. Vůbec jim nevadilo, že tři velké spací pytle, které si kolem nich vesele pochrupkují.Po Indonésii jedině na skútru!Po příletu do Yogyakarty nás čekalo pronajmutí skútrů a upřímně jsme z toho moc radost neměli, protože když jsme z taxíku viděli místní dopravu, kde žádná silniční pravidla neexistují, tak jsme začali mít regulérní bobky a honem jsme vymýšleli, jak se tomu vyhneme. Nakonec jsme se ovšem nahecovali a shodli se, že bez pořádného dopravního prostředku to nepůjde. Vydali jsme se do půjčovny a po cestě pozorovali silniční provoz. Vznikla při tom i tato fotka. Nakonec se nikomu nic nestalo a domů jsme přijeli živí a zdraví.IMG_20150904_040725Nový kamarád BudhaBěhem návštěvy Indonésie jsme viděli mnoho krásných chrámů. V budhistickém chrámovém komplexu Borobudur jsme se ztratili a dlouhou dobu nemohli najít jeden druhého. Volal jsem jak na Jirku, tak na Honzu, ale místo jejich šibalských úsměvů jsem potkával pouze všudypřítomné zvony nebo sošky Budhy. Nakonec jsme se potkali až dole pod chrámem, protože jsem to volání a hledání vzdal.Oprava kola: 12 korunKaždý den jsme podnikali různé výlety a výpravy. Jednou to byly chrámy, podruhé divoká příroda nebo jsme mapovali život místních lidí. Při cestě na tradiční rýžová pole se mi podařilo píchnout kolo u mého skútru. Během chvíle se na mě sesypali lidé z chatrče a začali mi pomáhat. Neuměli sice ani slovo anglicky, ale domlouvali jsme se rukama a nohama, a netrvalo dlouho a skútr byl znovu pojízdný. Když jsem se zeptal, kolik peněz jsem dlužný, tak mi řekli, v přepočtu na naše pouhých a neuvěřitelných 12 korun! Do ruky jsem chlapíkovi dal asi padesát kaček, z čehož byl doslova přešťastný a slzy měl na krajíčky. Za tuto částku mohl koupit mnoho věcí pro svoji rodinu. Nakonec jsme se spolu i vyfotili.IMG_20150906_091920Hollywoodské hvězdyMístní lidé byli opravdu velmi přátelští, všichni se na nás smáli a pořád se s námi chtěli fotit. Připadali jsme si jako v  hollywoodském filmu. Nejvíc v kurzu byl Jirka, který jako blonďák dostával do kolen všechny indonéské slečny a fanynky musel úplně odhánět. Kolikrát jsme na něj i deset minut čekali, než uspokojil fotografickou „nadrženost“ všech dívek, někdy dokonce i chlapců. Pózování se stalo Jirkovou prací po celou dobu našeho dobrodružství a nejčastější indonéská věta „Halloooo Mister“ (čtěte, jak je napsáno) mi bude znít v uších ještě dlouho.Země plná paradoxůV Indonésii je nádherná příroda, ale na druhou stranu velká chudoba a bída. Z některých slumů běžel mráz po zádech a nebylo to nic příjemného. Kolikrát jsem se cítil opravdu hrozně, protože jsem třeba večeřel v hezké restauraci s nádherným výhledem na oceán a ostrovy, ale když jsem se podíval dolů pod balkón restaurace, tak jsem viděl obrovskou chudobu a špínu. Byl to opravdový paradox, když jsme si pochutnávali na těch největších dobrotách a dole pod námi neměli ani tekoucí vodu.IMG_20150913_150630Pohádková projížďkaKaždý den v Indonésii byl zcela jiný a užívali jsme si celou expedici plnými doušky. Jeden z dalších nápadů, který rozhodně stál za to, byla projížďka na koních. Připadali jsme si jako princové z pohádek. Využili jsme možnost projížďky po krásných písčitých plážích bez lidí s následnou návštěvou vesnice. Přiznám se, že jsem si občas připadal špatně, protože jsme projížděli i chudinskou čtvrtí a bylo mi až trapně dívat se z koňského hřbetu na lidi, kteří nemají pořádně co jíst. Jinak mě ale výhled z koňského sedla na okolní písek, oceán a scenérii ostrůvků v něm bral dech. Pravda je ale taková, že jsem si připadal jako Bolek z filmu Kurvahošigutentag a při té představě jsem polovinu vyjížďky prochechtal. Koníci si ten den mákli, protože jsou zvyklí na malé Indonésany, a když viděli tři velké Evropany, tak se jim určitě chtělo brečet.Šťastné dětiMístní děti byly velmi přátelské a zvědavé. Nutno dodat, že my taky, protože v Evropě už není moc běžné, že by děti lítaly za barákem a hrály si pohromadě. Místo toho mají tablet nebo sedí u počítače. Dětem v indonéských vesnicích stačí ke štěstí opravdu málo a velice často vidíte, jak se s klackem v ruce honí za ráfkem od kola. Po stromech a palmách lozí rychlostí blesku a turistům ochotně házejí čerstvé kokosové ořechy.IMG_20150911_092346Plavání se žraloky, želvami a mantamiBěhem našeho dobrodružství jsme podnikli i čtyřdenní plavbu lodí po okolních ostrovech. Na lodi nás bylo celkem 10 deset s čtyřčlennou posádkou. Na každý den si pro nás připravili jiný program. Každou chvíli jsme někde zastavili a měli možnost se potápět nebo plavat se žraloky, želvami i mantami. Když jsme se zrovna nepotápěli, tak jsme objevovali faunu a flóru na ostrovech a podnikali krátké výpravy do divoké indonéské přírody. Setkání s opicemi a varany komodskými byla během této plavby na denním pořádku. Musím říct, že plavbu řadím opravdu mezi největší zážitky naší expedice, protože jsem nikdy v životě neviděl krásnější západy a východy slunce a měl mnoho času na psaní mé knížky. Tolik nápadů a myšlenek, které mě napadly během plavby, jsem už po zbytek expedice neměl.Přesně jako pravý IndonésanJako dopravní prostředek jsme používali vše možné, ale rád vzpomínám na malé dřevěné motorové loďky, které nás přepravovaly z ostrova na ostrov stejně jako místní každý den. Když se mě někdo zeptá, co se mi nejvíce na Indonésii líbilo, tak je to určitě to, že jsem měsíc žil všední život jako Indonésan. Není nad to, jednou za čas vypadnout z civilizované Evropy a poznat jinou kulturu. Například super zážitek byl, když jsme se potřebovali dopravit s krosnami z Gili Islands na ostrov Lombok. Na Lomboku nás čekalo překvapení, a to dodávka bez kufru. Když jsme se zeptali, kam máme dát baťohy a krosny, tak se na nás řidič usmál a řekl: „Žádný problém, zavazadla dáme na střechu.“ Vzal šňůru a už bylo hotovo.IMG_20150915_103852Giant na plážiJestli máte rádi krásné pláže a křišťálovou vodu, tak Indonésie je tou pravou destinací. Jsou oblasti, kam žádní turisté nepáchnou a vy si tak připadáte jako v ráji. Čas se zde zastaví a vy nevěříte svým vlastním očím.  Při jedné procházce po pláži mě někdo neustále pozoroval. Když jsem se otočil, tak jsem viděl, jak se rychle schoval za skálu. Takto to probíhalo několikrát, až jsem se šel podívat, kdo to je. Vykoukla na mě stydlivá krásná holčička a nesměle se mě zeptala, jestli si nekoupím náramek, který vlastnoručně spletla. Její očka byla tak kouzelná, že nešlo alespoň jeden nekoupit. Když jsem odcházel, tak na mě ukázala a tiše řekla: „Giant,“ což mě opravdu rozesmálo, protože co by chudák holčička asi řekla, kdyby se po těchto plážích procházeli američtí basketbalisti.Celou cestu jsme měli štěstí na super lidi a výbornou atmosféru. Osobně jsem si nejvíce užil, když jsme zavítali do místních vesnic a viděli, jak opravdu žijí lidé bez pořádné civilizace. Během jedné výpravy jsme našli úžasnou venkovní kavárnu a z ní byl opravdu impozantní výhled. Akorát nás pár minutách sezení bolel zadek, protože betonové stoličky byly s pořádným otvorem a div, že jsme jimi nepropadli. Snažil jsem se zjistit, co je cílem těchto otvorů, ale nikdo mi to nebyl schopný vysvětlit.Výšlap na vulkánKdyž jsme odlétali směr Indonésie, tak jsme si řekli, že si vyšlápneme i Mt. Rinjani, což je druhý největší vulkán v této zemi. No musím se přiznat, že jsme si sáhli na své fyzické dno, protože převýšení 2500 metrů není snadné překonat, navíc v tak sypkém terénu. Tento výšlap jednoznačně nedoporučuji lidem, kteří s tím nemají žádné zkušenosti a pořádnou fyzičku. Nejšílenějším zážitkem ovšem bylo pozorování šerpů, kteří nám nosili jídlo, stany a vody. Tito hubeňouři a metr padesát vysocí mužíčci by strčili fyzičkou a silou do kapsy nejednoho kulturistu a sportovce. Když si uvědomím, že jsem vyčerpáním plival duši, tak je až nemožné, že tito chlapíci nosili 80 kilo, chodili v žabkách a neustále nás motivovali.IMG_20150919_060929_1Jiný kraj, jiné cenyMnoho lidí se mě ptá, na kolik peněz mě takový výlet vyšel. Necelý měsíc bez žádného omezení, devíti přelety, čtyřdenní plavbou a poznáváním ostrůvků, téměř každodenním pronájmem skútru, ubytováním, jídlem, šnorchlováním a potápěním, návštěvou národních parků, půjčení koní atd. zhruba na 68 tisíc korun. Vše jsme si řešili sami a většinu věcí přímo za pochodu až na místě. V Česku jsme si udělali jen itinerář, co chceme zhruba vidět a detaily řešili až v dané lokalitě. Sám za sebe vám Indonésii můžu jednoznačně doporučit, zážitků bude na rozdávání! Pokud někdo z vás bude chtít přímo můj itinerář, tak ať mi klidně napíše :).Autor: Lukáš Kerhart 

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři