Komfortní zóna je fajn, ale nikam tě neposune

Věk? Peníze? Čas? Samota? Nebezpečí? … Žádná z těchto věcí pro mě nebyla strašákem. Popravdě jsem o Střední Americe nevěděla vůbec nic. Na mapě se mi vzdálenost z Mexika do Kolumbie zdála malá, tak proč se neprojet? Všechno vypadalo blízko a jednoduše. Tak jsem po zkouškovém sbalila věci, vzala s sebou menší batůžek, mobil, trochu oblečení a kosmetiky a letěla na jih Mexika, kde jsem začala se zvednutým palcem u silnice. Přesně o dva měsíce později jsem odlétala z Panama City do Kolumbie...

Jih Mexika – Chiapas mě neskutečně okouzlil. Po bohatém zamerikanizovaném severu jsem se vydala do země, kde žijí stovky indiánů, co sice neumějí španělsky, ale zvládnou dennodenně blokovat silnice a vybírat od vás peníze. Když jim nezaplatíte? Představte si nájezd třicítky naštvaných indiánů co vám demolují auto.

Guatemala

Měla jsem v plánu dostopovat 400 km za jeden den, ale protože silnice v Guatemale jsou snad ještě horší než v Mexiku, není to tak jednoduché jako v ČR. A navíc jsem si nevšimla ani žádné dálnice 😀 Na guatemalské hranici jsem se dala do řeči se dvěma mladými kluky, které jsem viděla hrát na ulici v San Cristobalu de las Casas. Na poprvé jsem si myslela, že jsou to bezdomovci nebo feťáci, proč by si taky jinak hráli na ulici? A tady hned přišel důkaz, že člověk by neměl soudit podle zevnějšku. Kluci byli z Argentiny a Brázilie, oba vystudovaní studenti vysoké školy, co se jednoduše jednoho dne rozhodli hodit kravatu do skříně, sundat sako a vydat se do světa. Na cestě byli tři roky a vydělávali si dost slušně. Tak jsem se k nim připojila a můj první den v Guatemale, a tím i Střední Americe, byl pořádně dobrodružný…

Někdy okolo páté odpoledne jsme si vzali tamější „chicken bus,“ k Lagu Atitlán. Ujet 50 km nám trvalo přes dvě hodiny, a když jsem se radovala, že už jsme tak blízko, 15 km před vesnicí řidič autobus zastavil se slovy, že se silnice opravuje a dál se jet nedá. Z celého naplněného autobusu nás zůstalo asi 6, ostatní místní se mě snažili přesvědčit, ať nikam nechodím, že je to strašně nebezpečné, že zrovna včera přepadli skupinu deseti lidí. Nevěděla jsem, co dělat ani kde zůstat, tak jsem se rozhodla za tmy jít těch 15 km přes džungli. 8 večer nezní nijak strašidelně, ale v Latinské Americe to vážně funguje tak, že je lepší se nikde nepohybovat po setmění, natož někde v džungli. Postarší pán se modlil celou cestu, guatemalští kluci okolo 16 let si připravili batoh s kameny a v ruce měli připravený nůž. Myslím, že by nám to stejně nepomohlo. Přiznám se, že tak podělaná strachy jsem mockrát v životě nebyla. Ještě to bylo znásobené faktem, že to byl můj první den v Guatemale a ani moje mamka nevěděla, kde jsem. (Guatemalu jsem měla zakázanou. Promiň mami.) Všechno dobře dopadlo, ale i přesto jsem tím zahájila etapu neustálého strachu. Po čase jsem si zvykla a strach ze mě celkem opadl.

Představte si vidět každý den opravdové indiány…

Guatemala je země opravdových indiánů a indiánek s nádhernými ručně malovanými šaty. Indiáni mi přišli strašně stydliví, mluví svým jazykem a vedou naprosto odlišný život. Nepracují, žijí ve velké blízkosti s přírodou a jsou poměrně na okraji společnosti. Všechno tohle dotvářelo úžasnou atmosféru. Společně s aktivním vulkánem Acatenango, který vybuchoval každých pár hodin u nádherného jezera Atitlán, antickým městem Antigua podtrženým naprostým chaosem… Nádherná brána do Střední Ameriky, a to byl teprve rozjezd mého dobrodružství.

El Salvador

Zjistila jsem, že v 95% jsem si vybrala vždy tu nejsložitější cestu. Například jsem jako jediná přecházela 4 km hraniční přechod s El Salvadorem po dálnici, kde jezdí jen kamiony. Pardon, nebyla jsem sama, se mnou tam bylo bohužel ještě pár prostitutek. Cesta do El Salvadoru byla náročná, ale rozhodně se vyplatila. Viděla jsem spoustu dalších aktivních vulkánů a krásnou přírodu, ale to nejlepší na celém El Salvadoru byli lidé. Natrefila jsem jen na bezelstné lidi, kteří mi pomohli, poradili, pozvali na jídlo, ukázali mi své zvyky. El Salvador je tak maličká země, že se dá objet za jeden den, já tam strávila několik dnů a lituji, že ne déle! Paradoxně, v El Salvadoru jsem potkala velké množství Evropanů – je totiž proslulý pro surf. Surfovat můžete na celém Pacifickém pobřeží anebo se můžete opalovat na černé vulkanické pláži – není to super? Stopovala jsem od severu až na hranice s Hondurasem, a bylo to až děsivě rychlé a jednoduché!

V El Salvadoru jsem se cítila mnohem bezpečněji než v Guatemale

Honduras

Hondurasu jsem se upřímně bála, protože po prezidentských zkorumpovaných volbách tam probíhají dost drsné a násilné protesty. Hořící auta, vykradené domy, nefungující doprava… Řekla jsem si, kdo nic neriskuje, nic nezažije, a vyhledala si couchsurfing v jižní části Hondurasu. No, ubytování bylo dost jednoduché – bez vody, bez postele, se spolubydlícími krysami.. Zato lidé byli znovu velmi pohostinní. Během 5 dnů v Hondurasu jsem si našla skvělé přátele, a dokonce jsem strávila Štědrý den v rodinném honduraském kruhu. Byl to pro mě skvělý zážitek – pomáhala jsem při vaření, prožila jiné zvyky a necítila se na Vánoce tolik sama. Na Vánoce mají vlastně celkem podobné jídlo – salát a krocana. K tomu ještě tamales, typické jídlo z kukuřice, které se jí po celé Latinské Americe.

Štědrý den jsem prožila s honduraskou rodinou

Nicaragua

Musím se přiznat, že Honduras pro mě byl trochu stresující. Už za hranicí Nicaragui jsem se cítila mnohem uvolněněji. Jenom proto, že čtete Brainstorm, vám prozradím tajemství, ale nešiřte ho dál. A to, že Nicaragua je jedna z nejvíc cool zemí, ve které jsem byla. A že jich mám na listě 30. Důvod? Nicaragua byla prostě nejlepší ve všem. Při každém stopu v Nicaragui mě někdo na něco pozval – ať už to byla coca-cola, oběd, vstup na vulkán nebo projížďka lodí.

Nicaragua je nejvíc cool!

Nicaragua je jedna z nejnebezpečnějších zemí Střední Ameriky a rozhodně tou nejlevnější. Na rozdíl od ostatních států Střední Ameriky má také dvě krásná města – León a Granadu. Celkově je tu možnost množství aktivit. Už jste slyšeli o surfování na vulkánu? Tak León je přesně to místo! Nicaragua má nádherné pacifické pobřeží a luxusní ostrovy na karibské straně. Jsou tu hory, ve kterých se pěstuje káva a vyrábí kvalitní Rum de cana. Obrovské vnitrozemní jezero Ometepe uprostřed státu a uprostřed něho dva vulkány. Ostrov Ometepe je místem všech možných druhů ovoce, kávy, kakaa.. Jeden z nejlepších zážitků mého života se stal právě tam. Čtyřhodinový výšlap na už neaktivní vulkán Maderas, přes naprostou džungli, s opicemi skákajícími po stromech, s výhledem na další vulkán Conception. Na konci únavného výšlapu jsme měli nejen dechberoucí výhled, ale taky koupačku ve vulkanickém jezeře. Bylo to neskutečné! Ometepe je místem s neuvěřitelnou energií. Vlastně celá Nicaragua.

Ukradený cestovní pas

No, ale abych tady nevyprávěla jen to nejlepší, tak si představte následující situaci. Ukradnou vám tašku, ve které je jen a pouze cestovní pas, a to přesně uprostřed Střední Ameriky – v Nicaragui, kde nejbližší ambasáda ČR je v Mexiku. A ještě vlastní blbostí. Nechala jsem pas na hostelu v tašce. Někdo se vkradl do našeho pokoje a ukradl pár věcí, a mezi nimi i můj pas. Protože mám ale z pr**le kliku, jak říká moje maminka, měla jsem štěstí, že jsem rychle dostala náhradní pas, dokonce v tom samém hotelu, kde byl ukraden. Pán z konzulátu mi vystavil nový tzv. cestovní průkaz a mohla jsem jet dál.

Kostarika

Po Ometepe jsem se přemístila do San Juan, a po dvou dnech odpočinku po Sunday Funday – slavné pub crawl párty, jsem udělala falešnou rezervaci letenky jako důkaz odletu z Kostariky a stopla auto a dojela do téhle proslavené země. Když totiž neukážete v Kostarice, Panamě a Kolumbii, že máte zpáteční letenku, nenechají Vás vstoupit. Proto, pokud cestujete jako „backpacker,“ vždy si udělejte falešnou letenku, a ušetříte si spoustu peněz a nervů. Ale pokud cestujete low-cost, tak sem opravdu nejezděte. Kostarika je dost drahá. Dost americká. Má spoustu krásných míst, ale nic, co byste v Panamě nebo Nicaragui nemohli vidět. V Kostarice jsem kvůli vysokým cenám hostelů přespala i v horách pod širákem, ale nikdo nás nezabil, neznásilnil ani neokradl, jak mi to každý předpovídal, když se nocuje venku. Taky jsem se byla podívat do mlžného pralesa v Monteverde a dva týdny zůstala na Karibském pobřeží a prozkoumávala tamější národní parky.

Kostarika je podle mého názoru trochu přeceněná

Panama

Od Panamy jsem moc neočekávala. Na rozdíl od Kostariky není tak populární a moc backpackerů v Panamě nezůstává. Chtěla jsem odjet z Kostariky co nejdříve, protože celou dobu jen pršelo, proto jsem obeslala kvůli volunteeringu pár hostelů a odjela do Bocas del Toro – na karibskou stranu Panamy. Z „hostelu“ mi spadla brada – Hostel Palmar Lodge se soukromou lodí na odlehlém ostrově Bastimentos s totálně panenskou džunglí. Popravdě jsem ani nepracovala, mou „pracovní náplní,“ bylo bavit se s lidmi, takže jsem s nimi jezdila zadarmo na exkurze a objevovala ostrov. Jestli si představuji nějakým způsobem ráj, tak to bylo tohle místo. Panama byla kouzelná.

Ráj na zemi? V Panamě na Isla Bastimentos

Jaký je konec mého výletu? Stopla jsem si auto na 500 kilometrů až do překrásného a zajímavého Panama City, města tak netypického pro Střední Ameriku. Šla se podívat na slavný Panamský průplav a do krásné evropské části Casco Viejo. Skoro jsem kvůli svému pasu neodletěla z Panamy, ale nakonec se vše vyřešilo a teď jsem zakotvila na půl roku v Kolumbii. Ráda bych všem dokázala, že všechno je v reálu mnohem lepší, než jak ukazuje televize.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři