Jirka mezi klokany: Austrálie je o dva levely výš než cokoliv

Studium v zahraničí mu dalo chuť cestovat po světě, a proto Jirku z Teplic v České republice jen tak nezastihnete. Po odpromování na Solent University v Anglii odjel na rok do Austrálie. Na co si nejhůř zvykal, jak se dají u protinožců prožít tradiční české Vánoce, a zdali i ostříleného cestovatele může příroda zastihnout nepřipraveného.

Minulý rok jsme spolu měli rozhovor o tvém studiu ve Velké Británii. Tehdy jsi právě dokončil bakaláře Sport Studies and Bussiness na univerzitě v Southamptonu. Našel sis v Austrálii práci, která by tomu oborově odpovídala?

Vůbec ne. Já jsem do Austrálie letěl hlavně za poznáním.  Chtěl jsem si zkusit hodně věcí, než abych se upínal jen na jednu. A díky studiu v Anglii jsem měl odvahu odjet takhle daleko, ačkoli jsem si pak práci v oboru, který jsem v Southamptonu vystudoval, ani nehledal. Takže to byla taková dlouhá dovolená, dalo by se říct.

Cos tam tedy dělal?

Nejdřív jsem byl v Melbourne, kde jsem si našel práci požárního technika. Jezdil jsem po restauracích, nebo kde bylo potřeba, a koukal jsem, jestli mají v pohodě hasičák. Pak jsem si vzal batoh a stopoval po Austrálii. Poté jsem koupil letenku na sever Austrálie do Cairns, protože  v Melbourne začínala být zima, a teď jsem v Brisbane, kde se mi to pomalu krátí. Po práci požárního technika jsem taky dělal zahradníka sousedům a teď dělám přes kamaráda v továrně, ale to je spíš taková monotónní práce, kde jen dáváme věci z pásu a na pás, a kterou dělám hlavně proto, abych si naspořil peníze na další cestování.  

Angličtina mi po světě otevírá dveře.

Pomalu se ti to krátí, to znamená, že razíš zpátky do Česka?

To znamená, že musím jet za tři týdny pryč, protože mi končí víza. Ale neletím zpět do ČR ale do Asie. Přijela za mnou kamarádka, se kterou budeme cestovat. Měl jsem v plánu jet domů, ale nakonec jsem se rozhodl letět ještě do Malajsie a Thajska.

Na studia do Británie jsi jel s agenturou Czech-us, do Austrálie už na vlastní pěst. V čem je rozdíl? Dá se to nějak porovnat?

Paradoxně jsem se víc bál, když jsem jel do Anglie, protože to bylo poprvé, co jsem měl na tak dlouhou dobu opustit Českou republiku. Ale samozřejmě, ve výsledku to bylo daleko jednodušší právě do Británie, protože jsem měl všechno zařízené od Czech-usu. Věděl jsem, kam mám přijet, kdo mě vyzvedne, kde budu bydlet. Jediné, co jsem musel udělat sám, bylo koupit si letenku. Austrálie byla v tomhle ohledu mnohem těžší, ale díky tomu, co jsem zažil předtím (studium v Anglii, Erasmus ve Finsku, letní škola v Číně a dalších 30 procestovaných zemí), jsem byl otrkanější. Nedovedu si představit, že bych z Česka odjel přímo do Austrálie. Anglie mi otevřela oči v tom, že věci jsou možné. Co člověk chce, může zažít. I s angličtinou se už vůbec nebojím a ten jazyk mi vlastně všude otevírá dveře.

Jak se liší australský a britský akcent?

Britský akcent se mi hrozně líbí, je takový královský. Australané naopak hrozně zkracují, místo dvanácti písmenek vám řeknou čtyři, nejspíš z toho důvodu, že jsou prostě líní říct cokoliv navíc. Jen pro představu můžu zmínit známé australské “G´day mate”. Ale i tak se domluvím bez problémů.

Proč jsi vlastně nezůstal v Británii a nepracuješ tam?

Chtěl jsem zase poznat něco nového, a když už jsem navštívil Austrálii, tak do Británie se mi zpátky nechce. Austrálie je o dva levely výš než cokoliv, co jsem dosud zažil. Ať už tím, co si tu člověk může vydělat, tak tím, jak jsou tu na mě lidé hodní. V Anglii jsem se mezi Brity necítil až tak dobře, a navíc, je tu daleko lepší počasí.

Škola ti nové zkušenosti servíruje sama, pokud nestuduješ, musíš poznávat sám.

Czech-us do svého portfolia nově přidalo australskou firmu a budou dělat programy v Austrálii. Kdybys měl tu možnost už před rokem, odjel bys zase s agenturou?

Dneska? Určitě bych jel bez agentury, protože si myslím, že to není nic tak těžkého zařídit. Na druhou stranu musím říct, že před těmi pěti roky si to neumím představit, že bych opustil Louny a vydal se na vlastní pěst ať už za studiem do zahraničí nebo za cestováním. Ta agentura ti pomáhá se vším všudy. Dostane tě z letiště Heathrow v Londýně do Southamptonu. Sabina si se mnou emailovala, kdykoliv jsem potřeboval. Napoprvé bych sám bez pomoci asi do Austrálie neodjel.

Nechybí ti přeci jen ten studentský život?

Na jednu stranu je ten studentský život hrozně fajn a přemýšlel jsem třeba i o tom, že bych se do školních lavic vrátil. Na druhou stranu, a sám jsem z toho byl překvapený, jsem tady v Austrálii  pracoval všeho všudy třeba čtyři měsíce a z vydělaných peněz jsem byl schopný žít dvanáct měsíců. Měl jsem možnost vidět a zažít hodně věcí, ačkoli jsem nemusel dřít. Škola ti nové zkušenosti servíruje sama, pokud nestuduješ, musíš poznávat sám.

Byl jsem trochu zklamaný, že mě nic nepokousalo.

Na co sis nejhůř zvykal, když jsi přijel k protinožcům?

Za prvé to byl časový posun. Pak to klasické australské prostředí. Situace, kdy se pohybujete v super hyper moderním světě, vyjedete hodinu a půl ven z města a najednou nemáte signál na mobilu. A vedro, samozřejmě. V létě jsme v Melbourne měli dva dny 48°C.

Říká se, že v Austrálii žije nejvíc životu nebezpečných tvorů. Už tě něco pokousalo?

Ne, to je hrozně velký mýtus. Já jsem se toho ze začátku taky bál. Jenže potom jsem začal kempovat, spát pod stanem, v hamace a v autě a byl jsem až trošku zklamaný, že mě nic nepokousalo. A v přírodě jsem ještě nenarazil na hada ani na krokodýla. Ano, jsou tu různá zvířata, ale není to tak, že byste vykročili z baráku a všechno se na vás sesypalo. Občas jsou tu pavouci v domě a vypadají dost ošklivě, ale jsou úplně neškodní. Když jsem jednou hlídal dům v rámci práce, tak mi kočky přinesly mrtvého hada, o kterém jsem později zjistil, že je to jeden z nejjedovatějších hadů tady, ale ten už mi naštěstí ublížit nemohl.

A klokany jsi viděl?

Když jsem přijel, tak jsem měl hroznou potřebu vidět klokana. Ale jsou jich tu miliony, takže člověk jede v autě a vidí klokana sraženého u silnice. Dokonce si v australském Kauflandu můžete koupit klokaní maso, které tedy mimochodem chutná skoro jako vepřové.

Co jsou vlastně Australané zač, jací jsou?

Dám ohledně toho příklad, který mluví za všechno. Neměl jsem teď chvíli kde bydlet, protože než jsem začal pracovat v té továrně, tak jsem nevěděl, jestli mě vezmou, a jestli vůbec budu chtít zůstat. Přespával jsem v autě, což se dozvěděla jedna paní z práce a nabídla mi, že můžu spát u ní ještě se dvěma Němci. Kempujeme u ní na zahradě, můžu se jít osprchovat, vyprat si oblečení v pračce, dokonce mi nabídla, že mám jídlo v ledničce, kdybych měl hlad. Bydlí společně se svojí sestrou a dneska obě dvě někam odjely, takže jsme sami tři kluci v baráku.

A to auto máš půjčené?

Auto jsem si koupil, teď ho chci prodat. S tím, jaká je tady minimální mzda, si tady člověk vydělá na auto za měsíc možná i za čtrnáct dní. Jak jsem zvyklý na ten studentský život, tak mi nevadí odněkud si ukrojit. V Melbourne mi šla víc než polovina nákladů na ubytování, kde jsem skoro ani nebyl. Po tom půlroce jsem si řekl, že chci cestovat, že klidně budu spát pod stanem a hned těch nákladů bylo míň i díky tomu, že je tu neskutečně levný benzín.

Jezdíš někdy taky domů nebo jsi od okolního světa odříznutý?

Rok jsem nebyl doma. Ze začátku jsem se odříznutý cítil a nejvíc mě mrzelo, že nemůžu být doma na Vánoce. Ale i to jsem si tu dokázal vynahradit, když jsem poznal tři Čechy a jednu Slovenku a společně jsme si udělali bramborový salát s řízky a koukali na Pelíšky. Akorát teda bylo 38°C, takže jsme se na Štědrý den šli koupat.

Jak jsi tam našel tři Čechy a jednu Slovenku?

Úplně stejně jako ubytování: přes Facebook a facebookové skupiny. Pak už to jde ruku v ruce - přes člověka, přes kterého seženeš ubytování, sháníš zároveň práci, poznáš další lidi a tak dále. Když jsem cestoval do Canberry, napsal jsem do jedné facebookové skupiny, jestli se mnou nechce někdo na pivo, že cestuji po Austrálii jen tak s batohem. Odepsaly mi dvě holčiny a jedna mi potom volala a ptala se mě, co tady dělám a jaké mám plány na večer. Řekl jsem jí, že zrovna roztahuji stan a chystám se jít spát a ona se zeptala, jestli nechci přespat u ní, že má ještě jednu volnou postel. Takže člověk, který mě v životě neviděl, pro mě za hodinu přijel a ukázal mi Canberru. Na další den svolala poradu Čechů a Slováků, co žijí v Austrálii nebo po ní cestují, a šli jsme všichni na pivo. Dohromady jsem v Canberře strávil tři týdny a přespával u různých lidí z té čecho-slovácké komunity.

Jsem klučina z vesnice a můžu o sobě říct, že jsem viděl pořádný kus světa.

Udržuješ kontakt s lidmi, které jsi potkal v Británii?

Matěj, se kterým jsem studoval na univerzitě v Southamptonu, se stal mým nejlepším kamarádem. Dokonce před dvěma měsíci přijel za mnou do Austrálie a udělali jsme si takový menší třítýdenní road trip. Během studia jsme spolu bydleli, naše rodiny už se znají a on za mnou jel i do Finska, když jsem byl na Erasmu. Akorát on tedy stále pokračuje ve studentském životě v Británii, jeho oborem je filmová hudba.

Když se ohlédneš za sebe, přijde ti to, co už jsi viděl a zažil jako něco nevšedního?

Je to asi pět, možná šest let, co jsem poprvé viděl tenhle časopis - Brainstorm. Dočetl jsem se v něm o lidech, co cestují do zahraničí, studují tam nebo pracují a tehdy mi to přišlo strašně hustý. Vůbec jsem nechápal, jak to mohli udělat, jak se jim to povedlo. Když se na to kouknu s odstupem, zjišťuji, že jsem se vlastně stal tím hustým člověkem, co studoval v Anglii, na Erasmu byl ve Finsku, podíval se do Číny a teď je v Austrálii. A i přesto mám pocit, že je to vlastně teprve začátek.  Jsem klučina z vesnice a můžu o sobě říct, že jsem viděl pořádný kus světa.

Uvědomil jsem si, že příroda tady není sranda, a že to nelze brát na lehkou váhu.

I když jsi tedy už ostříleným cestovatelem, nastal někdy moment, kdy ses opravdu bál?

Ano, i to se stalo. Vedle Sydney jsou Modré hory (Blue Mountains) a já byl dohodnutý s kamarádkami, že se potkáme na nějakém vlakovém nástupišti na jihu Modrých hor. Řekl jsem si, že přes hory to je jen nějakých 20 kilometrů, takže projdu naskrz. Jenže jsem tak trochu nepočítal s terénem. Aby bylo jasno, já zásadně chodím v žabkách - i na výšlapy. Vyšel jsem ráno, trošičku jsem zabloudil a na ukazatelích jsem našel za 15 kilometrů kemp. Rozhodl jsem se, že dojdu alespoň tam. Potkával jsem jenom lidi jdoucí proti mně, kteří byli v tvářích dost utahaní. Za další hodinu, už nebylo kolem mě ani živáčka, začalo pršet a mně ztěžkla tím vlhkem krosna plná věcí, no a najednou cesta dál už nikam nevedla. Prostě ze začátku tam bylo místo pro dvě auta, potom pro jedno, pak z toho byla pěšinka a zčistajasna nic. Nenapadlo mě nic jiného než se brodit vodou, která tekla hned vedle a doufat, že se snad cesta zase zjeví, což se naštěstí asi po kilometru stalo. Začalo se stmívat a já si všiml, že mám na noze nějakou špínu, chtěl jsem to setřást a zjistím, že to není špína ale pijavice. Já do té doby nevěděl, jestli to třeba není nějak životu nebezpečné, takže jsem začal vyšilovat a samozřejmě jsem udělal tu chybu, že jsem si ji strhnul. Víš jak správně odstranit pijavici?

Ne, to nevím.

Je nutný ji spálit zapalovačem a ona se sama pustí. Jenže to jsem já neudělal a začal jsem krvácet a byl jsem paranoidní, že za chvíli omdlím. Hodinu a půl na to jsem konečně došel do kempu úplně vyřízený. Narazil jsem tam na nějaké Australany, kteří mě ujistili, že pijavice nejsou jedovatý, posadili mě k ohni a já se uklidnil. Ale uvědomil jsem si, že ta příroda tady není sranda, a že to nelze brát na lehkou váhu.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři