Jiří Čeloud: Budu žít, jak chci já

Kvadruplegik, jenž se krátce po svém úrazu při skoku do rybníka rozhodl věnovat netradičnímu sportu, speciálnímu kolu pro vozíčkáře. Cestovatel, který projíždí vzdálené země. Státy jako Izrael či Palestinu, kam se často bojí vyjet i zkušenější dobrodruzi. Kluk, co neskončil na vozíčku, ale na handbiku.

Nápad vyrazit na cesty na speciálním kole přišel už asi rok po nehodě. Odkud přišla prvotní motivace?  

Já si o handbike trochu řekl už před úrazem. V patnácti letech jsem ho zahlédl někde na silnici. A tehdy jsem říkal, že kdybych byl někdy na vozíku, tak bych na něm jezdil. Rok na to se mi to opravdu stalo. A když jsem přemýšlel, co dál, cítil jsem, že kolo je pro mě jediná možnost, jak sportovat. Nic jiného mě tolik nezaujalo.

Takže handbike pro tebe představoval spíše možnost pohybu než cestování?

Nikdy jsem si nemyslel, že budu cestovat. To přišlo až díky kamarádům. Pamatuju si, že jsem o tom jednou mluvil s kamarádkou, co končila gympl a byla hrozně natěšená, jak procestuje svět. Já jí říkal, že to nechápu. Vždyť Česká republika je tak krásná. Že budu klidně cestovat jen tady. A sice to tak pořád vidím, ale díky přátelům se mi rozšířily obzory.

Jiná kultura, nebo politická situace mě neodradí.

Navštívil jsi Island, Palestinu, Izrael, Maroko i Írán. Která z těchto zemí ti nejvíce uvízla v paměti?

Určitě Island, protože šlo o naši první a zároveň nejnáročnější zahraniční cestu na handbicích. Taky mi utkvělo Maroko, což je hrozně krásná země, která nabídne hodně zážitků na malém prostoru. Dají se tam přejet čtyř tisícové hory i poušť. Navíc mají strašně zajímavou kuchyni. A můj velký cestovatelský sen, teď už splněný, byla Aljaška.

Podle čeho si vybíráš místa, kam se vydáš?

Buď jde jednoduše o plácnutí u piva, nebo nějaký celoživotní sen. Kdy si člověk říká, že se tam prostě jednou podívá. Takhle to mám například s Vietnamem, protože jsme jednou na škole měli skupinu cestovatelů, kteří nám o něm vyprávěli. Nebo je to čistě z praktického důvodu – když jsou levné letenky. Ta do Maroka byla za devět stovek. Ale jezdím především za zážitky, takže trochu jiná kultura, nebo politická situace mě neodradí.

Stalo se ti někdy, že by se na tebe někdo, kvůli vašemu neobvyklému dopravnímu prostředku, díval zvláštně?

Ve všech zemích na mě brali ohled a zajímalo je to. Ale v Maroku mi přišlo, že ten handicap vnímali jinak. Že mě brali úplně plnohodnotně. Nedokážu si vysvětlit, čím to je.

Handbike má svou auru výjimečnosti.

Na cestách vás zatím potkaly jen drobné krádeže, či pokus vytáhnout z vás co nejvíce peněz. Nemáš ale v těchto zemích občas i strach?

V Palestině jsem měl velký respekt, když jsme projížděli městy po tmě. Říkal jsem si, že cestovat s holkou, měl bych strach. Ale nedokážu říct, zda šlo o oprávněné, nebo vnitřně vyvolané obavy. Palestinci na mě působili jako hodně tvrdý národ. Nevím, jestli je to způsobeno tou křivdou, kterou v sobě mají. V jiných zemích jsem totiž ten pocit neměl. Jeli jsme také do Íránu, od kterého běžná populace hodně odrazuje. Každopádně všichni cestovatelé tam jezdí moc rádi, protože jde o hrozně pohostinný národ.

A naopak, máš pocit, že jsou ti lidé nápomocní? Liší se to v jednotlivých zemích?

Vesměs jsme vždycky potkali někoho, kdo nám chtěl pomoct. Odlišné je to spíše v komunikaci. Někde narazíme na více otevřené lidi, jinde k nám jen přijdou pro fotku a už nenásleduje žádný hlubší rozhovor.

Řekl bys, že ti handbike pomáhá navázat bližší kontakt s místními?

Myslím, že jo. Handbike má takovou tu auru výjimečnosti. Lidi to neznají a jsou hodně zvědaví. Ale překvapilo mě, že v Íránu takhle reagovali úplně na všechny. I k „obyčejným“ batůžkářům se chovali stejně otevřeně.

Poznal jsem, že příroda je opravdu silnější než my.

Naposledy jsi vyrazil na Aljašku se svou ženou, a ještě jedním párem. Jaké to bylo, když vezmeme v potaz, že jde o úplně jiné složení, než jak jsi jezdil doposud (ne se dvěma kamarády, pozn.red.)?

Nešlo o výpravu s handbikem, ale o svatební cestu s Kateřinou. Cestovali jsme ještě s Jendou a Bětkou, kamarády, co tam už rok žijí. V plánu bylo, že na nafukovacím kajaku sjedeme větší část Yukonu, ale nakonec jsme spluli asi čtyři sta kilometrů. Jinak jsme se přesouvali autem a nocovali ve stanu. Podívali jsme se i do tamního národního parku. Člověk tam pozná, že příroda je ještě silnější než my. A bylo to krásné, i když náročné dobrodružství. Nejen z hlediska fyzičky, ale i psychiky. Taky jsem se nacházel v hrozně bariérovém prostředí, což nebylo moc příjemné. Takže na takhle náročnou cestu bych asi znovu nejel.

A neměl jsi z vody strach? V rozhovoru pro DVTV jsi zmiňoval, že neumíš plavat…

To neumím, no. Kvůli tomu jsme ale vybrali právě Yukon, protože na ní nejsou žádné peřeje. A kdybych se otočil, tak co – měl jsem kolem sebe lidi a na sobě vestu. A věřil jsem, že se to nestane. A taky, že ne.

Nejde mi primárně o to cestovat, ale zkrátka jet.

Jak se potom pro tebe taková cesta liší od těch, kde jsi s kamarády, na které už jsi zvyklý?

Člověk neuvažuje jenom za sebe. Když cestuju s klukama, přemýšlím o svým životě a jak to prožívám. Jsem hodně ve svojí hlavě. Ale teď s Kačenkou jsem musel dbát i na to, jak mě vidí ona, nebo jak se má. Navíc takovou větší cestu jsme udělali poprvé.

V jiných rozhovorech už jsi zmiňoval, že ponorka u vás většinou nehrozí, jak dobře si s kluky zkrátka sednete. Co ale ty sám, není taková cesta zároveň trochu očista? Zvlášť, když je to s rychlostí na handbiku občas všelijaké?

Někdy je to obrovská očista. Ale mě ta jízda hrozně moc baví. Primárně mi nejde o to cestovat po jiných zemích, ale zkrátka jet. Zbytek už je takový bonus. Fakt hodně si u toho vyčistím hlavu. Člověk zapomene na maličkosti a malichernosti. A když přijedu domů, často i po měsíci, tak si vážím toho komfortu, co tu máme. Otevřít ledničku a vzít si jídlo, dát si sprchu, nebo skočit do voňavé postele. Hrozně mě baví první okamžiky po návratu. I první dny na cestách už se často těším domů.

A co ti na tvoje výlety říká rodina?

Teď už jsou víc zvyklí. Ale když jsem vyrážel na první cestu, na Island, tak ani nevěděli, jestli to vůbec myslím vážně. I když mají samozřejmě strach, tak mi fandí. Oni ví, že je to něco, co mě baví a naplňuje. Je to můj život, a tak si ho tak budu žít.

Pracovat jako mentor, to bylo mé přání už spoustu let.

Když pomineme nekomfort handbiku, co je pro tebe na cestách to nejhorší, co už bys nikdy nechtěl zažít?

Chvíle, kdy přijde ponorka. Člověk si pak cestu neužívá, ale přemýšlí, co ten druhý řeší a zda sám nedělá něco blbě. Třeba jen ve dvou bych nejel, to by bylo pro toho druhého hodně náročné.

Pokud nejsi na cestách, tak pracuješ v Centru Paraple, jakou přesně práci zastáváš?

Jsem instruktor soběstačnosti. Což v praxi znamená, že učím klienty, jak se oblékat, nebo přesuny na postel či záchod. Zároveň pracuju i jako mentor, řešíme spolu sexualitu a další intimní otázky. Primárně patřím pod ergoterapii, ale spadám i mezi psychology. Často tu taky mívám různé povídání o svých cestách. Takhle pracovat, to bylo mé přání už spoustu let.

Už dříve jsi uvedl, že tě tvoje tělo jednou dál nepustí. Zároveň jsi ale důkaz toho, že pro tebe hranice neexistují. Máš nějaký plán, co bys chtěl podniknout dál?

Nejsem si jistý, jestli na podobnou cyklistickou výpravu ještě vyjedu. Moc se mi nechce hledat nové parťáky, spíš čekám, co přijde. Se svou ženou bychom ale chtěli na Mongol Rally. Což je závod, který se jede z Evropy do Mongolska, autem, co musí mít maximální objem jeden litr. Za úkol je sehnat určitou sumu peněz, která se pak daruje nadaci. Líbí se mi smysl toho závodu. A když nevyjde tohle? Koupíme si velkou dodávku, kterou bezbariérově upravíme. A vyrazíme.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři