Jednou nahoru, jednou dolů. Aneb bruslařkou ve Francii.

Když ji ve čtyřech letech mamka zapsala na bruslení, ještě netušila, jak velkou roli to v životě její dcery bude hrát. Ve svých jednadvaceti letech má totiž Štěpánka Tůmová na kontě nejen účasti na mistrovství světa, ale také každoroční vítězství ve Francii. Tam se totiž ve svých šestnácti přestěhovala a rozhodla začít novou, nelehkou kapitolu.

Hledá se partner. Značka: pouze na led

Krasobruslení zdaleka není bezrizikový sport, a tak po sólové dráze potkalo Štěpánku ve čtrnácti zranění, které jí znemožnilo ve stejné cestě i nadále pokračovat. Rozhodla se přejít na tance ve dvojicích, kde už nebyly potřeba náročné skokové sekvence. Narazila však na zásadní problém. Kde najít partnera? V Česku nemá krasobruslení příliš vysokou úroveň a rozšíření, a tak pátrala marně. Měla tehdy štěstí, že již existovala mezinárodní seznamka pro partnery na led. Netrvalo dlouho a někoho objevila. Z Francie.

I přes fakt, že by pro ni taková cesta znamenala výraznou změnu, měla poměrně rychle jasno. „Žít v jiné zemi, zkusit se osamostatnit a používat cizí jazyk, to mě vždycky lákalo. Cestování miluju už odmalička. Okamžitě mě to nadchlo, rodiče mi navíc řekli, že mi dávají tu možnost, tak ať jedu a aspoň to zkusím,“ popisuje Štěpánka své tehdejší rozhodnutí. V šestnácti se tak odstěhovala do Lyonu, kde chvíli bydlela u cizí rodiny, ale nakonec se stejně zabydlela u partnera doma. Po třech letech však přišla další změna. Její spolujezdec skončil a ona si musela hledat náhradu. Chvíli jezdila s bruslařem z Ruska, který se ale jednoho dne sbalil a odjel zpátky domů. A už se nevrátil.

Do Francie bez francouzštiny

Možná jí došla trpělivost, nebo tomu chtěl osud. Brzy se jí totiž naskytla nová možnost, jak v bruslení pokračovat. Ale tentokrát bez partnera. Narazila na bruslaře, kterým se v týmu zrovna uvolnilo místo. A tak začala se skupinovým bruslením. Mezitím si dokončila střední školu, dostala se na sportovní vysokou a v osmnácti se odstěhovala do vlastního bydlení. Kombinace studia, cizího jazyka a tréninků však nebyla vždy zrovna jednoduchá. „Měla jsem to poměrně náročné. Když jsem tehdy v únoru přijela, nacházela jsem se uprostřed prváku. Chvíli jsem proto studovala jen jazykovku. A pak jsem v září nastoupila znovu, v podstatě do stejného ročníku,“ vysvětluje krasobruslařka své začátky. Měla štěstí, že ve Francii trvá střední pouze tři roky, a tak nezůstala se studiem pozadu. Na vysokou se pak dostala jen přes dobré známky, nic jiného totiž v této zemi k přijetí potřeba není.

Přesto, že by se někomu mohl cizí jazyk jevit jako značná překážka, nelámala si s ním Štěpánka moc hlavu. Ve škole se totiž učila jen ruštinu a angličtinu. „Přijela jsem s tím, že budu komunikovat především anglicky. Z čehož Francouzi samozřejmě moc nadšení nebyli. Ale když jsem například potřebovala na metro a francouzsky jsem neuměla snad ani slovíčko, jenom jsem se na ulici zeptala a hned mi všichni poradili. I když mi třeba úplně nerozuměli.“ Dnes už ale zvládá jazyk perfektně, dokonce podala žádost o francouzské občanství. Není se čemu divit, když za Francii několik let závodně jezdí. V České republice by navíc nikdy kariérně nepostupovala tak jako v zahraničí. A jak sama říká, Češkou stejně vždycky zůstane a domů je to kousek…

Být blízko i na dálku

Paradoxně má dnes s rodinou ještě užší vztah než dříve. „Když jsem byla doma, vyskytovala jsem se buď ve škole, nebo na tréninku. Neměla jsem na své nejbližší tolik času. Ale teď si s mamkou často voláme na WhatsApp nebo Skype. Dokonce si kvůli mně založila i Facebook. Pokud jde o kamarády, rychle jsem poznala, kdo je opravdový přítel. Zbyli mi asi tři,“ dodává upřímně. I s nimi si je však ještě blíž, navíc si na sebe dokážou udělat čas. A na otázku, zda ji její kariéra a cílevědomost od ostatních zároveň neoddalují, se tváří udiveně. „Sebevědomá v podstatě být musím, protože konkurence v krasobruslení je šílená. Člověk se musí osamostatnit a jít si za tím, co chce. Zároveň jsem ale vždycky vnímala, že ne každý takový je,“ uznává a dodává, že okolí si zkrátka zvyklo na to, že je maličko jiná.

Na další závody a ještě dál…

I tenhle pozitivní přístup ji pohání vpřed a nenechá ji se něčeho zaleknout. A to i v případech, kdy se jí zrovna nedaří. „Pokaždé si říkám, že jde zkrátka o sport. Když se něco nepovede, není konec světa. Budou další závody, jiné možnosti uspět. To je život – jednou nahoru, jednou dolů. Nemůžu být pořád nejlepší,“ uzavírá rozhodně. Přesto se jí zatím především daří. Dvakrát se se svým týmem kvalifikovala na mistrovství světa do Colorada a Švédska. V Miláně skončili na mezinárodních závodech druzí a už pravidelně jsou mistry Francie. Jejich hlavním cílem je především se znovu dostat na mistrovství světa a tam zaujmout místo mezi první desítkou.

I přes podporu její skupiny a rodiny ale nastaly i chvíle, kdy se jí od její cesty snažili odradit ostatní. Když měla první lásky, řešila to prý poměrně často. „Párkrát jsem kvůli klukům uvažovala, že s tím skončím. Ale zvládla jsem to! Prostě jsem si to zakázala. Bruslení je pro mě všechno,“ dodává s úsměvem. Navíc teď jezdí i se svým přítelem, který ji ukázkově podporuje, a tak může snadno skloubit své dvě největší vášně. Lásku i sport.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři