Jedna Zambie – Jeden Národ

Tak zní heslo na státním znaku této středoafrické země. Má symbolizovat spojení tohoto 10x většího státu než je Česká republika, kde se mluví více než 70 různými jazyky. Veronika se do africké Zambie vydala netradičně - kvůli své bakalářské práci. Strávila tam na jaře celý měsíc a vypráví o odlišné kultuře, o předsudcích a o tom, jak se v Zambii žije.

Kde se vzal nápad odjet do Zambie?

Můj vedoucí mi doporučil Zambii na výzkum ohledně vlivu globalizace na děti v Africe. To jsem ale nakonec změnila a zabývala jsem se Českou rozvojovou spoluprací s důrazem na hodnocení implementace s udržitelností projektu, který v Zambii provádí organizace Niovu. Poskytují učňovské vzdělání pro sociálně ohroženou mládež.

Občas vypadne elektřina, ale město funguje dobře.

Jaký byl tvůj příjezd? Měla jsi kulturní šok?

Začátky byly mega těžký a trochu psycho. Postupem času jsem si ale našla kamarády a zvykla jsem si. Přijela jsem do hlavního města Lusaky. Měla jsem domluvenou jednu slečnu, která mi měla vše pomoct zařídit. Zařízené ale nebylo nic, nevěděla jsem, co dělat, nikde mi nefungoval telefon, nemohla jsem se ozvat domů. V Lusace jsem zůstala týden a pak se přesunula do Mongu – západní provincie. V mém ubytování netekla voda, nebyla tam žádná kuchyňka, žádný internet.

Člověk nemůže čekat 5* hotel, ale ten tam paradoxně je, kde nikde nic není a není tam ani jeden host.

Máš nějaký netypický zážitek?

V Lusace jsem byla pozvaná na svatbu. Byla to svatba bohatších Zambijců, takže byla dost na výši. Měli krásný dům, zpívalo se, tančilo, jedlo, ale alkohol se vůbec nepil. No, a po předání svatebních darů nás poslali domů. Krásný zážitek byl také Mezinárodní den žen, kdy si ženy nechávají ušít šaty ze stejných látek. Všude byly velké průvody, všichni mají volno a byla tam přehlídka. A samozřejmě nesmím zapomenout zmínit Viktoriiny vodopády – Livingstone. To bylo nádherný, byla jsem tam v období dešťů, kdy bylo hodně vody.

V hlavním městě turisti nejsou, ale v Livingstonetam bylo víc turistů než místních.

Vypadá Zambie jako si jí mnozí představují? Slumy a chudinské čtvrti?

Zambie měla několik tváří. Moderní nákupní centrum, vedle toho chudinský trh.  Ceny jsou dokonce podobné jako v Čechách, záleží, jaké povolání máš – jeden kamarád vlastnil bar a ten si žil dobře. Samozřejmě, lidé, kteří se na ulici živí prodejem kukuřice, se mají špatně. Každý den vypadával proud a nebyla elektřina, ale město fungovalo dál. Všude jsou obchody Baťa, překvapila mě moderní nákupní centra, plno jídla, ale ne všichni mají peníze na nakupování. Městská doprava funguje pomocí minibusů a často těm dodávkám odpadávají dveře, tak je slepí izolepou a jede se dál. V minibuse nás jelo i 24. V odlehlejších částech to bylo hodně chudý. Vidíš jednu silnici, kolem pár obchodů a k tomu prašnou cestičku. A tam v buši žijou lidi. Jediným zdrojem obživy je prodávat věci, co najdou, například banány.

Kvůli své práci jsi navštívila školy. Jaké to bylo?

Byla jsem na škole v Mongu, který má asi 100 tisíc obyvatel. Do základní školy chodilo 2,5 tisíce dětí. Jedna třída má přibližně 70-100 dětí, které se učí na směny. Jedinou učebnici má učitelka, někteří studenti sedí na zemi a všichni mají uniformy. Třída je místnost jen natřená barvou a pár stolů a to je vše, občas nemají ani křídy. Do páté třídy se učí pouze v kmenovém jazyce, od 5 třídy mají veškerou výuku v angličtině, protože angličtina je oficiální jazyk. Je to velký skok, většinou ani nerozumí, co jim učitelka říká. Občas jsem měla pocit, že ani učitelka neví, o čem mluví.

Zambijci jsou silně věřící křesťané, proto jsem třeba nesměla nosit kraťasy.

Nebála ses jako bílá Evropanka odjet na tak poměrně neznámé místo?

Vůbec jsem se nebála. Jela jsem tam bez předsudků a cítila jsem se tam bezpečně. Lidé jsou přátelští, všichni si s tebou chtějí povídat a baví se s tebou. Taky jsem šla v noci pěšky a nějaké děti šly celou cestu se mnou, byly ze mě nadšené. Nebála jsem se.  V autobuse se mi stalo že mi lidi sahali na vlasy, občas mě někdo zastavil na ulici a vyfotil si mě. Našla jsem si několik kamarádů, bez nich by to bylo úplně jiné. Byla jsem pro ně exotická, ale chovali se ke mně hezky. Na konci se mi ani nechtělo odjíždět. Nakonec jsem ráda že jsem jela sama. Zjistila jsem, že se můžu sama na sebe spolehnout. Teď na to vzpomínám jen v dobrém.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři