Digitálním nomádem bez odpadu

Vydala vlastní e-book, natáčí YouTube videa, cestuje a pracuje online. To vše naplňuje dny Veroniky Šubrtové, digitální nomádky, která na svém blogu kromě zážitků šíří také myšlenku zero-waste - životního stylu, při kterém se lidé pokouší produkovat co možná nejméně odpadů...

Co pro tebe bylo rozhodující při volbě tvé cesty jako digitálního nomáda?

Na cestu jsem vyrazila skoro před čtyřmi lety s vidinou práce online, na dálku. Nevěděla jsem stoprocentně do čeho jdu, učila se hodně za chodu a neměla ten nejlepší počítač. Ale věděla jsem, že chci cestovat, objevovat a najít způsob, jak být pánem svého času.

Berou lidé kolem tebe nomádství hodně alternativně, nebo už jim nepřijde jako něco jiného a nového?

Pojem digitální nomád už není takovou novinkou, jako tomu bylo před několika lety. Pořád je ale co vysvětlovat. Stále koluje mylná představa o tom, že je to pohoda jazz a že k tomu jisto jistě daná osoba přišla jak slepá k houslím. Je to práce jako každá jiná, jen se k ní v tomto případě využívají moderní technologie. Ty umožňují nebýt stabilně uvázaný na jednom místě, po čemž velká část mladých lidí v dnešní době touží

Vždycky, když jsme se šli projít jako rodina, sbírali jsme odpadky, které jsme viděli cestou.

Cestování není s některými environmentálními otázkami úplně kompatibilní. Jak tyhle dvě „vášně“ spojuješ?

Já je objevuji. Během cest se postupně učím a zkoumám, jak naše planeta funguje. A co naopak nefunguje. Nic není černobílé. Pro mě, a stejně tak to, co sdílím, je důležité zkoumat a hledat odpovědi. A že jich kolem vztahu člověka k přírodě je.

Většina lidí, která se zajímá o životní prostředí, měla jakési „probuzení“ – zlom, od kterého se o ně začala zajímat. Jak to bylo u tebe, jde i o tvůj případ, nebo jsi to v sobě měla odjakživa?

U mě to začalo už přístupem mamky. Vždycky, když jsme se šli projít jako rodina, sbírali jsme odpadky, které jsme viděli cestou. Jako puberťačka jsem si připadala děsně trapně, ale časem mi to začalo zapadat, chápala jsem to a taky se naučila cítit se úplně v pohodě. Protože je normální, že po sobě uklidíme a nenecháváme v přírodě to, co do ní nepatří. A více jsem se do toho ponořila až na cestách asi před dvěma lety.

Mezi světem environmentalistů a „normálních“ lidí zeje často velká propast. Jak se stavíš k otázce, jak je (bez křiku a hádek) propojit? Zkrátka, jak to děláš ty?

Všichni jsme jenom lidi. Stačí komunikovat – myslím opravdu komunikovat. Vést debatu, která nevyústí v hádku, snažit se porozumět a zároveň mluvit lidsky, ne jen v odborných termínech. Snažila jsem se to podobně udělat v souvislosti s tématem odpadů. Všímala jsem si, že ve společnosti se pořád dokola točí otázky, zda se odpad fakt třídí, jestli kelímky vymývat nebo ne a podobně. Rozhodla jsem se udělat rozhovor s člověkem, který tomu rozumí. A to způsobem, který podle mého ukazuje, že on, stejně jako my, má zájem udržet naši planetu čistší. Jen má víc informací. Jde o jeho práci.

Často lidé nechápou, proč po tom netoužím, když je to přece zdarma…

Na svém YouTube, Instagramu i webu se věnuješ především zero-waste lifestylu, tedy životu s co nejmenším množstvím odpadů. Jaká další témata spojená s životním prostředím tě zajímají a ráda by ses jim věnovala?

Primárně se zero-waste asi nevěnuji, i když za poslední měsíc na toto téma vyšlo více videí. Nicméně je to velká součást mne a mojí cesty. Jak už jsem zmiňovala, sama se učím a objevuju. A to nejen země, jejich gastronomii a kultury, ale i způsoby, jak minimalizovat odpady tak, aby mi to bylo příjemné. V tuto chvíli jsem se přestěhovala zpět do ČR a mám chuť jen tak být, mít vlastní kompost a sklenice na potraviny, a taky zázemí, kam se budu z cest vracet.

Jaká jsou největší tabu ohledně zero-waste i minimalismu?

Nejčastěji se člověk musí bránit tomu, co nechce – ať už je to igelitka v obchodě, leták, nebo něco zdarma. Často lidé nechápou, proč po tom netoužím, když je to přece ZDARMA. Jednoduše proto, že to nepotřebuji.

Se zero-waste životem je často spojená i jakási úzkost, kdy na sebe člověk klade až příliš velké nároky. Zkrátka se občas pokouší o nemožné. Jak se s něčím takovým vyrovnat?

Zažívala jsem to ze začátku. Vrhla jsem se na zero-waste, chtěla být nejlepší a na opravdové nule s množstvím mnou vyprodukovaného odpadu. Takhle to ale úplně nefunguje. Uklidnila jsem se. Vzala to postupně a začala do života přivádět alternativy tak, jak ubývalo těch starých produktů – vyměnila plastový kartáček za bambusový a podobně…

Je na místě si uvědomit, že ty změny děláme především kvůli sobě.

Díky svým cestám už jsi navštívila nemalou řádku zemí. Jak se staví k environmentálním problémům tam?

Není lehké to takhle světově uchopit. Nemám takový přehled. Nicméně po tom, co jsem navštívila určitá zákoutí naší planety, vím, že u nás v ČR si kupříkladu s tříděním i odpadem víme rady. Vždy je ale co zlepšovat. Třeba zpětný odběr plastových lahví krásně funguje v Německu, tak proč ne u nás?

Dnes je komunita lidí, kteří se zero-waste věnují, ještě pořád docela malá. Myslíš si, že se to v budoucnu obrátí?

Myslím, že se povědomí nejen o zero-waste, ale obecně o problematice odpadu, čím dál tím víc rozšiřuje. Dělají se i zásadní kroky, kupříkladu Evropská komise navrhla zákaz jednorázových plastových výrobků – to je skvělý! Potřeba cítit se maximálně komfortně už je v určitých věcech přes čáru. Podle mě je na místě si uvědomit, že tyto změny, ústupky, či pro někoho omezení, děláme především kvůli sobě. Protože jsme součást celku jménem planeta a potřebujeme jí k životu.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři