Času máme všichni stejně: Nový Baťa na českém trhu

V sedmnácti založil firmu Vasky s ručně šitými botami. Teď je Vaškovi 21 let a je z něj úspěšný podnikatel, který rozhodně s ničím neotálí. Kromě Vasek je totiž spolumajitelem ve firmách Bagind a Wuders, které prodávají indické kožené batohy a nábytek, a spousta dalších projektů ho ještě čeká. Čím jsou Vasky na českém trhu tak jedinečné? A bude Vašek Baťou 21. století?

Máš deformaci z povolání? Jsou boty tím prvním, čeho si všimneš na člověku?

Ano, ale dělám to spíš nevědomky. Například včera jsem byl s kamarády na fotbale a z těch deseti tisíců lidí, kteří byli na stadionu a kolem kterých jsem prošel, jsem si všimnul, že dva mají na nohách Vasky. A myslím si, že normálně se člověk spíš kouká na zápas, když jde na fotbal, než na cizí nohy.

Proč jsou zrovna boty  tím, na co ses v podnikání zaměřil?

Hned z několika důvodů. Za prvé máme obuvnictví v rodině, můj taťka má firmu ve Zlíně na výrobu pracovních bot. Za druhé, jsem si už v sedmnácti letech, kdy jsem Vasky založil, začal všímat určitého sneakers trendu tady v Čechách a řekl jsem si, že by se na tom dalo vydělat. A za třetí je mým velký vzorem Tomáš Baťa, který má svou legendární výtahovou kancelář 200 metrů od našeho zázemí ve Zlíně.

Ty ale sneakersky nevyrábíš a v otcových šlépějích taky úplně nejdeš...

To je pravda. V tátových šlépějích jsem nikdy ani jít nechtěl, chtěl jsem si to vybudovat sám. Občas se mi stává, že mi lidi říkají, že mám výrobu Vasek u táty protekčně. Moje firma totiž spolupracuje s tou otcovou - s Flexikem. První vzory bot jsem si samozřejmě nechal vyrobit v tátově firmě, ale taky jsem je musel zaplatit. Nedá se tedy říct, že bych měl nějaké výhody nebo lepší podmínky, protože jsem jeho syn. A navíc 80% obratu Flexika tvoří právě Vasky.

Chci boty, které budou mít poměr cena-výkon nejvyváženější, abychom si mohli stát za těmi penězi, co po lidech chceme.

Předpokládám ale, že tě v těch podnikatelských aktivitách podporoval, ne?

On i já jsme to brali tak, že já sám si to musím vyzkoušet a možná se i trochu spálit, pochopit, o čem to podnikání je, ať už jde o boty či o cokoli jiného. Navíc, když jsem rozjížděl firmu Vasky, moc tomu nevěřil. Nedůvěřoval nějakému online marketingu, a když jsem před ním řekl slovo “brand”, pousmál se. Na tom je krásně vidět, že ty naše světy jsou dost odlišné, i když oba dva podnikáme. Jeho model je B2B a můj B2C . Ale ta podpora tam samozřejmě byla ve formě toho, že jsem třeba s jeho firemním designerem konzultoval určité věci.

A co ten sneakers trend? Proč ses ho nedržel?

V úplných prvopočátcích jsme narazili na to, že jsme moc malí jako firma na to, aby nám například Nike dal dobré podmínky. Hodně věcí nešlo podle plánu. Pak jsem si uvědomil, že se mi nelíbí takové to přeprodávání bot z Číny, kdy člověk vlastně ani neví, kdo je dělal a za kolik se vyrobili.  Produkt se totiž pak kupuje třeba za 25% své skutečné ceny. Tenhle styl podnikání mi nedával smysl. Řekl jsem si, že chci boty, které budou mít poměr cena-výkon nejvyváženější, abychom si opravdu mohli stát za těmi penězi, co po lidech chceme. Taky jsme původně chtěli mířit na mnohem mladší zákazníky, ale pochopili jsme, že ty kvalitní české boty dokážou ocenit hlavně lidé staršího věku. Naším největším odběratelem je věková skupina mezi 24-34 lety.

Půjdu spát, nehledě na to, že něco bude hořet.

Byl v té tvé podnikatelské kariéře nějaký moment, kdy ses vyloženě spálil?

Takových okamžiků je dennodenně dost, ale už to tak neberu, člověk si časem zvykne. Ten nejtěžší fuckup v mém životě ale neměl co dělat s podnikáním. V té době mi bylo 17, dělal jsem vrcholově atletiku, každý den jednofázový nebo dvoufázový trénink. Do toho jsem už podnikal, chodil jsem každý den do školy a vlastně mi chyběl čas na spánek a na nějaký ten odpočinek obecně. Pořád jsem si nalhával, že je všechno v pohodě, ale moje tělo to tak nebralo a potřebovalo mi to nějak říct. Po reprezentaci jsem přebíral ocenění za nejlepšího sportovce do 18 let ve Zlínském kraji a na druhý den mě odvezli do nemocnice, kde mi diagnostikovali cukrovku prvního typu.

Jednou z našich vizí je, že se Vasky jednoho dne podívají do každého koutu světa.

Co bylo dál?

Přehodnotil jsem spoustu věcí, rozhodl jsem se, že s atletikou skončím. Začal jsem sportovat čistě jen pro sebe, a obecně jsem se začal věnovat víc nějakému osobnostnímu rozvoji z hlediska zdraví. Dokonce jsem se rozhodl, že ani to podnikání nebudu hrotit. Prostě půjdu spát, nehledě na to, že něco bude hořet. Budu tvořit pomalu, nebudu nikam spěchat. Bylo mi 18 a poprvé v životě jsem se zamyslel nad tím, že bych mohl žít trochu klidněji. Když jsem se vrátil z nemocnice, volali mi z T-mobile rozjezdů, kam jsem ještě před diagnostikovanou cukrovkou podal přihlášku s Vaskami, že zítra je regionální kolo, a že by bylo dobré, kdybych tam přijel. Vyhrál jsem kolo regionální i celostátní, což bylo docela úsměvné, protože to bylo pro dospělé a spolu se mnou soutěžili i padesátiletí podnikatelé. Z ničeho nic jsem měl k podnikání k dispozici o čtvrt milionu víc a marketingové služby k tomu.

Vasky rády cestují, dokonce mají i svůj dost populární hashtag na instagramu #VaskyNaCestách. Koho to napadlo?

Cestování je mou zálibou už od malička. Teď jsem se vrátil z Bali a jedu do Indie. Nevím už, koho hashtag VaskyNaCestách napadl, ale cestování naplňuje a baví nejen mě ale i mé kolegy. Jednou z našich vizí je, že se Vasky jednoho dne podívají do každého koutu světa. Je to trochu taková paralela s Baťou, který říkal “my obouváme svět”, tak Vasky zase svět objevují.

Tvůrci Bagindů jsou ostřílení staří indičtí byznysmeni, kteří si v Indii žijí svůj sen, stejně tak jako my v České Republice.

Vasky ale spíš vypadají jako boty do města. Přežijí vůbec cestu do Indie?

Přežijí všechno. Kolegové už na mě v Indii čekají a až za nimi přijedu, tak budeme všichni ve Vaskách.

To máte pracovní cestu do Indie?

Dá se to tak říct. Mou druhou firmou je firma Bagind, jež prodává kožené batohy, které se vyrábí právě v Indii. U velkých módních řetězců jsme zvyklí na to, že zboží z Asie je vyráběno za minimální mzdu a často v nelidských podmínkách. Tvůrci Bagindu jsou oproti tomu ostřílení staří indičtí byznysmeni, kteří si tam žijí svůj sen, stejně tak jako my v České Republice. Před třemi roky totiž můj kolega Lukáš cestoval po Asii a potkal pána, který na verpánku šil krásné batohy z kozí kůže. Lukáš po něm jeden chtěl a pán mu ho do večera ušil. Ten batoh mu do dnes drží, i když už zažil mnohé. Teď se tam po třech letech jedeme podívat společně s kameramanem, abychom zákazníkům Bagindu zprostředkovali ten fair trade.

To, že pracuji, už vlastně jako práci neberu, protože mám vedle sebe lidi, s kterými můžu probrat i osobní věci.

Slyšela jsem, že firmy máš dokonce tři. Čemu se tedy věnuje ta třetí?

I třetí firma má svůj docela zajímavý příběh. Když jsme v Praze řešili kamennou prodejnu pro Vasky, na instagram jsme jen tak mimochodem dali storíčko, že budeme mít nový prostor. Vzápětí nám napsali kluci z firmy Wuders s tím, že nám udělají pro prodejnu nábytek za dobrou cenu. Jel jsem za nimi do Hodonína a zjistil jsem, že to jsou super kluci (tři bratři - dvojčata a nejstarší), kteří mají potenciál, a že bych chtěl být součástí. Ještě víc mě jejich práce nadchla, když splnili dobu dodání a nábytek byl v super kvalitě. Po release party pražské prodejny jsem za klukama z Wuders jel, abych jim poděkoval a nabídnul jim spolupráci. O týden později jsme podepsali smlouvu.

Vybudovat brand muselo dát určitě spoustu práce, ať už mluvíme o Vaskách, Bagindu nebo Wuders. Jak sis vybíral lidi, kteří ti s tím pomáhali?

Myslím si, že v tomhle ohledu k tomu přistupuji jako málokdo. Většina lidí říká, že spolupracovat s kamarády hlavně na tom podnikatelském poli nikdy nedělá dobrotu. Jenže já chci tu třetinu života, co člověk pracuje, strávit právě se svými kamarády. Kolegu do týmu si vybírám podle toho, jak toho člověka mám reálně rád. Osvědčilo se mi to. Samozřejmě se z pár kamarádů už stali “nekamarádi”, ale zatím mě to pořád neodradilo. To, že pracuji, už vlastně jako práci neberu, protože mám vedle sebe lidi, s kterými můžu probrat i osobní věci. Takže, abych to shrnul, vybírám si kolegy, kteří mi sednou, kteří přinesou do firmy něco ze své hlavy a kteří umí něco, co já neumím nebo něco, co potřebuji, aby uměl taky někdo jiný.

Vasky jsou ručně šité boty. Umíš si i ty sám boty vyrobit nebo jsi ve firmě “jen” tím podnikatelem?

Na tuhle otázku vždycky odpovídám, že v té firmě ani není někdo, kdo by to sám bez pomoci jiného člověka dokázal. Na jednom páru Vasek se podílí asi 10 lidí, každý z nich je specializován na jednotlivý prvek. Já sice vím, jak se každý ten krok dělá, ale zatím jsem žádný pár sám nevytvořil. Asi by to i špatně dopadlo. Nicméně ptá se mě na to každý, jestli to dokážu a už si i říkám, že bych mohl odpovídat něco jiného. Takže si ten jeden pár prostě vyrobím, abych nemusel lhát a teď mě navíc napadlo, že o tom udělám celý seriál jako “how to make it”.

Každý den se snažím věnovat sám sobě, číst si, meditovat, sportovat ať už v posilce nebo se jen tak jít proběhnout.

Na co se v podnikání zaměříš příště?

Aktuálně mám rozjetých asi pět dalších projektů. Všechny se nějakým způsobem týkají módy. Dalo by se říct, že jsem se vůbec hodně našel ve fashionu. Nejvíc aktuální je teď firma s luxusními obojky pro psy s názvem Laer botique. Máme už připravený i web a půjde to ven.

Máš k tomu všemu vůbec čas na školu?

Času máme všichni stejně. Studuji dálkově na Newton college, obor psychologie pro manažery plus ještě MBA (Master of Bussiness) a jezdím tam o víkendu jednou za čtrnáct dní, takže se to určitě stíhat dá.

Jak to chceš všechno stíhat do budoucna?

Každý můj pracovní den je vlastně úplně něco jiného. Dva až tři dny trávím v Praze v naší kanceláři, kontroluji, jestli je vše v pořádku a mám různé schůzky. Jednou za čtrnáct dní minimálně se jezdím podívat do Hodonína na Wuders a taky jezdím do Zlína, kde máme výrobnu Vasek a i tam chodím dopoledne na schůzky a odpoledne pracuju. Předevčírem jsem například v devět večer vyjel ze Zlína, o půlnoci jsem dorazil do Prahy, nějak jsem zapomněl spát, v šest ráno jsem se byl podívat na naši pražskou pobočku a na případnou novou prodejnu, která by mohla být na Václavském náměstí, vrátil jsem se do kanceláře, pracoval jsem, byl jsem na pár schůzkách a večer jsem šel na fotbal.

To vypadá, jako kdyby ses vracel do starých kolejí. Co nějaký ten odpočinek?

Každý den se snažím věnovat sám sobě. Číst si, meditovat, sportovat ať už v posilce nebo se jen tak jít proběhnout. Taky mě baví, zapisovat si svoje myšlenky. Člověk musí plánovat dopředu a to znamená mimo jiné myslet i trochu sám na sebe. Až na výjimečné situace už nezapomínám ani na spánek.

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři