Z kanclu kolem světa aneb stop otlačeným zadkům! (2.díl)

Co už jste pravděpodobně četli, ale pojďme si to raději připomenout:Karel Štěpánek a jeho tři přátelé vyrazili na dvouletou cestu kolem celého světa. Jejich heslo bylo „Stop otlačeným zadkům!“ a vykašlali se tak na práci, aby jejich otlačené zadky z kancelářských židlí mohly zažít největší dobrodružství, které si nikdo z nás nedovede ani představit. Na své cestě navštívili více než 25 zemí, a to už je nějaké číslo! V prvním díle nám Karel v únorovém čísle vyprávěl o tom, jak jejich cesta začala a co zažili v Číně, na Taiwanua nebo Novém Zélandu, Austrálie i tropických ostrovech Polynésie. Teď se podíváme na to, kam je jejich cesta dál zavedla.

Poslední povídání jsme zakončili příběhy ze Samoy a Austrálie, kam jste se vydali pak?

Ze Sydney jsme letěli do Buenos Aires. A pak vlastně až na samý konec světa – do Ohňové země. Tam jsme začali stopovat. Chtěli jsme projet zkrátka celou Jižní Ameriku, od nejjižnějšího místa k tomu nejsevernějšímu.

Patagonii, což je výraz pro rozsáhlé území na jihu Jižní Ameriky, většina území Patagonie leží ve státě Argentina, jsme si totálně zamilovali. Máme dost rádi treky a tamní hory k nim přímo vybízejí. Akorát je tam teda docela zima, s tím jsme moc nepočítali, že začne sněžit a my jsme celou cestu mrzli.

Jací pro vás byli najednou lidé v Jižní Americe, poté, co jste rok strávili na druhém konci světa?

Udělali jsme si během našich cest, i těch studentských, hodně kamarádů, kteří odtud pocházeli. Tak se nám stalo, že jsme se třeba týden zasekli v Santiegu de Chile (hlavní město Chile). Jižní Amerika má úplně jiný drive. Já sám mluvím španělsky, a tam si fakt pokecáš s každým, na rozdíl třeba od Číny, kde nikdo nemluví anglicky.

Z Jižní Ameriky je jedním z nejčastěji zmiňovaných států Peru. Proč tomu podle tebe tak je? Jakou jste měli vy zkušenost?

Peru má všechno. Má sedmitisícové hory – Andy. Má poušť. Oceán. Amazonský prales. Mystickou kulturu Inků a Machu Picchu. A nezapomenutelný, ale fakt nezapomenutelný lidi. Taky je to nejlevnější země z této oblasti. Mají i svou specifickou kulturu. Peruánci jsou známí tím, že jedí morčata.

Ochutnal jsi je také?

Jasně. Je to podobný jako třeba králík. Rozhodně bych to teda nemusel každý den.

 

DCIM101GOPROGOPR5149.

 

Když jsi zmínil ten amazonský prales…

No k tomu se váže jeden, snad nejsilnější zážitek. V Peru jsme se totiž vydali hledat šamany právě do džungle. David děsně toužil vyzkoušet omamný nápoj z liány Ayahuasca. To je rostlina, která právě roste kolem Amazonky a šamani pomocí ní vyvolávají vize, léčí nemoci a věří v její zázračné účinky.

„Říká se, že po vypití Ayhuascy tvůj život nikdy nebude stejný.“

V čem je tedy údajně Ayuhuasca jiná než ostatní pralesní rostliny?

Oni věří, že má shodnou DNA šroubovici jako je DNA člověka. Po vypití lektvaru z ní připraveného se říká, že tě to právě jako člověka odloučeného od přírody spojí s Matkou Zemí, proto pak lidi vidí rostliny a různá zvířata z džungle nebo třeba jaguáry. Prý po jejím vypití tvůj život nikdy nebude stejný. Mnozí, co nápoj vyzkoušeli, rozdělují svůj život na ten před Ayhuascou a po ní.

A jak jste tento léčivý rituál absolvovali vy?

Moc jsme do toho nechtěli jít, měli jsme pochybnosti. Ale najednou jsme se přiblížili k pralesu a zachtělo se nám to zkusit. Říká se, že to nemá cenu lámat, rostlina si tě k sobě sama zavolá. A to se nám stalo. Musíš najít vyloženě pravého šamana v džungli, ne žádné lákače turistů. My jsme se za ním vypravili hlubokým lesem a když jsme ho potkali, úplně z něho sálala energie. Vzal nás za ruce a úplně jsme cítili, jak z něho jde teplo.

Před samotný vypitím rostliny musíš absolvovat i očistné rituály, kdy v podstatě vše, co v sobě máš, nečistoty a všechno, vyzvracíš. Na rituál Ayhuascy přicházíš úplně „čistý“. Kytka má schopnost vyvolat dávné vzpomínky až z podvědomí a odblokovat ti nějaká traumata, třeba z dětství. Uprostřed džungle jsme nápoj dostali z rukou šamana, lehly si na matrace za zvuků ikarosů – tradiční šamanské zpěvy, sfoukli se svíčky a my se poddali vizím.

A můžu se tě zeptat, co jsi v těch halucinacích viděl? Jaké to vlastně bylo?

Každý má nějaké své individuální představy. Většinou na tebe padají barevné obrazce. Mně se stalo to, že se mi nějak spojila rostlina s hlavou a načítala se mi z ní data do hlavy. Vybavují se ti dávné vzpomínky, na které jsi už zapomněl. Já jsem úplně plasticky viděl problém ze školky, kdy mi ukradli oranžovou a modrou pastelku. Rostlina s tebou při tom komunikuje a mně vlastně řekla, že mě toho problému zbavila. Tomu, co po vypití Ayuhuascy prožiješ, se říká „Cesta“. Pak se začneš cítit hrozně dobře a šťastnější.

„David měl „výbornej“ nápad, že vylezeme na šesti tisícovou horu bez přípravy.“

Také jste navštívili Bolívii, zemi oblíbenou zejména zkušenými horolezci.

V Bolívii jsou trochu chladnější lidi, některý města jsou až ve čtyřech tisíci metrech. Tam měl David měl „výbornej“ nápad, že vylezeme na šesti tisícovou horu bez přípravy. Vzali jsme si třídenní expedici a skončili jsme s cepíny, po ledu jsme lezli někde v noci. Seděli jsme pak na vršku, a to jsem si říkal, jestli jsme to nepřehnali. Každej krok jsem cejtil, byl jsem naprosto nejvyčerpanější v životě.

Viděli jste také Ekvádor a Kolumbii. Jak jste se vůbec přepravovali z Jižní do Střední Ameriky?

Lety z Kolumbie do Panamy vyšly dost draho, tak jsme vzali první bárku, na kterou jsme narazili. Samozřejmě jsme se plavili jediný bílí, zastavila nás námořní policie a když se ptala, odkud všichni pasažéři jsou, tak se nikdo nepřihlásil, že je z Kolumbie. Všichni buď z Kuby nebo Haiti. Jednalo se o uprchlíky, kteří se snažili dostat do USA.

peru_10

Mohou totiž do Ekvádoru. Podobně asi stylem, jako dříve lidé za minulého režimu omezeně směli do Jugoslávie. Loděmi se mohou dostat až do USA, kde je donedávna přijali ve většině jako uprchlíky, dostali roční víza, nějaké peníze a tak. Tato cesta je ale strašně riskantní. Lidé musí prodat všechno, co mají, aby jí mohli vůbec podstoupit. Zaplatí si někoho, kdo je převede přes prales, ale tam už na ně čeká nastražená kolumbijská mafie se samopaly. A když jsem tak jel s těmi lidmi na lodi, říkal jsem si, jak je neuvěřitelný, že oni bojují o život, zatímco my jen tak cestujeme.

„Byl jsem pryč dva roky, to to už tě pak ani lidi nepoznaj.“

Jaká byla poslední země na dvouleté cestě, kterou jste navštívili?

To byla ostrovní Kuba. Neměli jsme žádný plán jako vždycky, a cestovali jsme si na pohodu s místními. Místní žijí míň než s jedním dolarem na den. Vše je strašně kontrolované. 90 % toho, co si vydělají, odvádějí státu. Nikdo nemůže nic vlastnit, aby každý měl stejně málo a tím i pozbyl moc a schopnost nějaké revoluce. Potkali jsme tam tři Kubánce, kteří perfektně uměli česky, protože u nás byli před revolucí na 10 let pracovně. Říkali, jak je to k ničemu, i přes prázdný obchody, mají sice co jíst, ale nemají svobodu.

 

No a jaké byly reakce tvého okolí a tebe samotného na návrat domů po tak dlouhé době a tolika zážitcích?

Máma se vyjádřila, že to bylo horší než vojna. Byl jsem pryč dva roky, to to už tě pak ani lidi nepoznaj. Cestování tě změní. Je to šok, člověk přijede a vlastně ani neví, co se bude dít.

Nezapomeňte pro další zážitky z cest sledovat www.facebook.com/travel4ever.cz !!!

 

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři