Severní Thajsko. Tam, kde se z batůžkářů stávají krotitelé slonů

„Go ahead! Go ahead!,“ křičí na mě mladý thajský průvodce, který mi už od rána leze strašně na nervy, a výraznými gesty ukazuje na hřbet největšího suchozemského savce na Zemi. Stojím na rozechvělé dřevěné konstrukci a mám šlápnout na hlavu nejmohutnějšímu ze tří slonů, které k nám obyvatelé domorodé vesnice přivedli. Super. Když jsem měsíce před odletem do Thajska básnila o jízdě na slonovi, ještě jsem netušila, jak mě jeho blízkost vyvede z míry.

Mísí se ve mně nadšení a obavy. Nechce se mi šlapat Edvardovi, jak jsem si svůj nový dopravní prostředek pojmenovala, na jeho obří štětinatou hlavu. Mám (naprosto nepochopitelný strach), že ucítí moji váhu a bude ho to bolet. A pád na zem pak bude bolet mě, až mě vzteky shodí. Nicméně buď skončím na ušlapané prašné plošině já, nebo se zřítí ten podivný posed, na kterém stojím.

„Slonovy deseticentimetrové štětiny se mi zařezávají do stehen.“

Ok. Stojím mu na hlavě a zřejmě nic necítí. Asi jsem přeci jen něco zhubla. Tak šup, a už mu sedím na krku za ušima. Jedeme na něm dva, můj přítel Honza si bez větších problémů sedl za mě. Směje se mi, že dýchám jak po půlmaratonu. To je nejspíš ta nervozita. Nemůžu se nějak uvelebit, nemáme pod sebou ani dečku, spočíváme na zabahněných zádech a tvrdé deseticentimetrové štětiny se mi zařezávají do stehen. Slon už zahájil pomalou houpavou chůzi. Málem jsem sklouzla na zem. A teď. A ještě jednou.

thajsko (13)

Sloní thajská masáž

„Slon Edvard mi masíruje nohy, jak mě šťastně plácá ušima do lýtek.“

Pomalu se suneme krajinou, nad námi se až kýčovitě tyčí monzunovým pralesem porostlé hory. Všude se zazelenalo, je prosinec, období dešťů skončilo poměrně nedávno, a tak má země dost vláhy. Už jsem našla rovnováhu a konečně se můžu koukat kolem sebe, cvaknout celou situaci kamerkou GoPro a vesele mávat ostatním členům naší pěší výpravy, kteří přihlíží z klidného zázemí vesnice od misek plné rýže. Edvard mi dělá tu nejlepší thajskou masáž nohou, jak mě do lýtek šťastně (doufejme) plácá svýma obříma ušima. Au.thajsko (2)

Naše společné souznění (já, Honza, slon Edvard a pak ještě mahút, což je označení pro pečovatele, trenéra a nejbližšího lidského přítele slonů) trvalo zhruba půl hodiny. Zaplatili jsme si sice za hodinovou projížďku, ale co naplat, tak už to v Thajsku chodí. Co je psáno, rozhodně není dáno, ať už se jedná o ceny jídla a služeb, nebo o to, jak dlouho bude trvat aktivita, která vám odlehčí o stovky nebo tisíce bathů.

Bože, ale jak to stálo za to! Pohodlí? Jeden bod z deseti. Zážitek? Deset! Jestli máte někde v útrobách svých peněženek nebo na dně šuplíků schovaný ten seznam věcí, které musíte udělat, než umřete, nebo oslavíte třicet, čtyřicet, padesát, tak jízda na holém hřbetu slona v některé ze severních thajských provincií tam musí být!

„Jízda na holém hřbetu slona musí stát na vašem To-Do listě!“

Město, které vám splní cestovatelské sny

Celý tento malý příběh se odehrál v jedné z domorodých vesnic uprostřed hornaté krajiny na severu Thajského království. Na dvoudenní výlet jsme se vydali společně s dvěma mladými Thajci a skupinou zhruba patnácti cestovatelů z celého světa. Výchozím bodem bylo druhé největší město této jihoasijské země a jedno z dávných center království Chiang Mai. Internetové stránky i knižní průvodce se o tomto turistickém cíli zmiňují jako o jedné z nejlepších destinací světa. Obecně mě tyto must-see tipy, které vám nabídne Google hned, co se dozví o vaší letence, příliš nebaví. Ale téměř vše pozitivního, co se kde dozvíte o Chiang Mai, je pravda. Fakt. Na sloní uši.

„Turistické průvodce se o Chiang Mai zmiňují jako o jedné z nejlepších destinací světa.“

Nejčistší, nejzábavnější, nejlevnější, nejuvolněnější neopakovatelná atmosféra. To jsou všechno superlativy, které mi utanuly na mysli, když jsme nočním vlakem z Bangkoku po dvanácti hodinách přijížděli na chiangmaiské nádraží. Všechny platí, ale je k nim důležité zařadit ještě jeden – ráj batůžkářů.

I batůžkáři mají svůj dresscode – upocené tílko s logem thajského piva

Toto 150tisícové město obklopené zelenými vrcholky hor se jen hemží mladými lidmi s krosnami na zádech, co jsou navlečení do upocených tílek s logem thajského piva Chang, které každý z nás koupil na tom nebo druhém rohu za pár bathů. Mimochodem, to je věc, kterou jsem si na batůžkaření v Asii oblíbila asi ze všeho nejvíc. Je jedno, jestli jste z malého města v Česku, Mnichova, Dublinu, LA nebo žijete v jedné z nejlidnatějších čtvrtí v Soulu. Jste v Thajsku, je půlka prosince a vy si ještě nejste jistí, kde a s kým oslavíte Vánoce. Celý váš majetek tvoří v tu chvíli jen to, co unesete na zádech, to, co vám momentálně nabízí pouliční prodejce a vy si můžete ještě vzhledem ke svému lowcost budgetu dovolit, a hlavně to jedno upocené tílko, kterým se stáváte součástí obrovské cestovatelské komunity. Backpacking pro mnohé z nás není jen způsob cesty. Je to životní styl.

„Celý váš majetek tvoří v tu chvíli jen to, co unesete na zádech.“

Ubytovali jsme se v jednom z nejlépe hodnocených guesthausů, které jsme po cestě na internetu našli. Je tak skvělé jen někam dorazit, nechat se svézt do centra místní obdobou taxi a nakráčet si na recepci zdobenou cestovatelskými serepetičkami, fotkami, dopisy a nápisy: Water 10 B (jakože bathů, což je asi 7 korun), Coconut 40 B, Wifi nebo Laundry? Nextdoor! a jednoduše se ubytovat. Pokud zrovna není plno. To bohužel v Chiang Mai bývá, zejména v prosinci. Ale nenechat se vyvést z míry je základ, hned vedle stojí totiž další hostel s jinou stejně jedinečnou atmosférou. A přes ulici další.

thajsko (6)Vše, co potřebuješ, je sprcha

„Máme už jen pokoj pro dva se studenou sprchou, ale bez klimatizace,“ nabízí nám mladý recepční. Tři sta bathů za noc? Prodáno! A už se stěhujeme. Zpocení hodíme na zem batoh s dvanácti kily našich nezbytností, po noci strávené ve vlaku pějeme chválu na ledovou sprchu, ale na válení není čas. Venku na nás čekají ulice, které chceme prozkoumat, prádelny, kam musíme donést oblečení, stánkoví prodejci, na jejichž ušmudlaných plastových židlích večeříme a hlavně ostatní Evropani, se kterými si musíme ťuknout a sdělit si zážitky.

Všechno v Thajsku utíká tak rychle. Horko, plánování toho, co bude zítra, pozdě do noci, thajské jídlo, noční tržiště. Pět hodin spánku a už je čas zase někam vyrazit. Třeba na dvoudenní trek za slony do hor. Chiang Mai je totiž důležitým výchozím místem pro všechny turisty, kteří chtějí své putování po Thajsku strávit aktivně. Kolik je tu budov, tolik obdob evropských cestovních kanceláří, které pro vás zprostředkují zážitky na celý život. Na výběr vám dají desítky aktivit – horské pěší túry, raftování, jízdy na slonech nebo třeba pobyt ve vesnicích u tradičních kmenů. Pro nás tohle všechno znamenal jeden dvoudenní výlet.

Bambusová postel a ženy s předlouhými krky

Už se stmívá. Rozkládám si deku uprostřed chatičky z bambusu, to je moje dnešní postel. Na myšlenky na nepohodlí nezbývá čas. Venku jsme si sesedli kolem ohně, kromě jedné elektronické přípojky jediného zdroje světla i tepla a čekáme na vystoupení domorodých žen. Je to vskutku půvabné, ženy se na tradiční hudbu (puštěnou jak jinak než z magneťáku) pohupují do rytmu, nemohou dělat žádné výraznější pohyby. Na krku mají totiž kovovou pozlacenou kruhovou konstrukci, jež jim postupně krk natahuje, a nikdy ji nesundávají. Jsou příslušnice kmenu Long Neck Karen. To to lidské společenství se do horských oblastí Thajska přesídlilo z Barmy v 80. letech kvůli ozbrojeným konfliktům. Dnes jsou tyto vesnice rozeseté po thajském severu turistickými atrakcemi.

„Čerstvě utržené banány se grilují na ohni a já přemýšlím, jestli už je čas lehnout si pod moskytiéru.“

thajsko (3)

Noční troubení

Některé mladé holčičky s kruhy kolem krku s námi i po vystoupení zůstaly u ohně. Ony a zhruba dvacet povalujících se psů. Náš průvodce na ohniště položil něco, co podezřele vypadalo jako kus plotu, a narovnal tam právě utržené banány. Sedím u ohně, lahví vody si chladím odřeniny na stehnech od sloních štětin, vedle mě to Monica ze Spojených států pěkně přehání s pivem Chang, naproti si holčička s dlouhým krkem pobrukuje nějakou písničku, mladý skotský pár mazlí štěňata s kožichy plných blech, banány se grilují a já přemýšlím, jestli už je čas jít si lehnout pod moskytiéru nad mou improvizovanou lóží.

Když pak usínám na podlaze z bambusu, slyším štěkání psů. A světe div se, taky troubení slonů, co se volně pohybují kolem vesnice. Zvuk chvíle, na kterou nikdy nezapomenu.

Autor: Katka Kadlecová

 

 

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři