Severní Karolína: daleká cesta za zmrzlinou

Bydlení pět minut od pobřeží Atlantického oceánu, večerní procházky, vítr ve vlasech a úsměv na tváři. Přesně tohle si každý den užívala Zuzka Mecková, která se před rokem vydala na Work and Travel do Severní Karolíny. I když tomu název státu na východě USA odporuje, místo to bylo velice teplé a přívětivé. Není proto divu, že si ho obyvatelé sousedních států často vybírají pro svou letní dovolenou. Přímo v tomhle ráji Zuzka dva měsíce pilně pracovala. A co ji čekalo potom? No přece ta druhá (a lepší) část – travel!

Ďábelské a vražedné bydlení

Dvaadvacetiletá studentka Masarykovy univerzity ještě dodnes vzpomíná na svůj zážitek a stále jí v hlavě přetrvávají živé vzpomínky. Když se s kamarádkou a partou dalších asi desíti lidí dohodla na téhle dobrodružné cestě, vůbec nevěděla, co má čekat. Domluva s agenturou a známým, který zařídil ubytování i s prací byla hotová rychleji, než čekala. A najednou bydlela v pronajatém domě na druhé straně zeměkoule, s mladou rodinou místních a kopou Slováků. A aby to nebylo málo děsivé, městečko se navíc chlubilo netradičním názvem – Kill Devil Hills.

A k obědu třeba čokoládovou…

Do práce musela každý den šlapat na kole deset kilometrů tam a zpátky. Ale stálo to za to. Měla totiž přímo pohádkový úkol – obsluhovala a uklízela v obchůdku s domácí zmrzlinou. Každý den jí dělaly společnost zmrzliny s příchutěmi jako Peanut Butter nebo Mint Chocolate.

„To byla moje hlavní obživa po celou dobu,“ směje se Zuzka a poznamenává, že to mělo i stinnou stránku. „Bylo to docela fyzicky náročné, protože jsme museli připravovat třicet dva druhů zmrzlin, smoothies a ještě dávat pozor, aby vše vypadalo čistě a luxusně. A cesty do práce byly dlouhé, ale aspoň jsem shodila ty kila navíc!“

20150904_142816

Plavecké žraločí závody

„Tak daleko a dlouho jsem ještě necestovala. Musela jsem se spolehnout sama na sebe, když jsem tam neměla rodiče. Určitě ale bylo plus, že nás tam jelo tolik. Já jsem navíc takový dobrodružný typ, takže moje nadšení všechno ostatní potlačilo. Možná jsem občas zatoužila být s rodinou a bála jsem se toho, jaké to tam  bude. Ale nelituji, odměnou jsem dostala neskutečné léto,“ odpovídá Zuzka na otázku, jestli měla z něčeho strach. Pomohlo jí také to, že všichni kolem ní se chtěli seznamovat, povídat si a nabídnout pomocnou ruku. Po prvních dvou týdnech už se cítila naprosto ve své kůži a s kamarády, které získala, je v kontaktu dodnes. K nebezpečí se dostala nejblíže asi v tu chvíli, kdy jim oznámili, že u pobřeží je největší výskyt žraloků za šedesát let. Takže koupání v moři připomínalo spíše plavecké závody.

Kasíno a jeden přecpaný Mustang

Zuzka měla práce vážně až nad hlavu. O to víc si ale užila cestování, na které si vyhradila celé dva týdny. S kamarády cestovali směrem na jih, do Orlanda a Miami, a skončili na Bahamách, kde se čtyři dny plavili na lodi. Nakonec se vydali zase na sever, do Bostonu a New Yorku. S odpovědí na otázku, co si užila nejvíce, neváhala.

„Určitě Bahamy. Bylo to jako dovolená. Loď měla alespoň sedm podlaží s restauracemi, kasínem, bazénem, vířivkami, bary, kluby, živou hudbou… Nikdy jsem nic takového nezažila. Ale když jsme si půjčili na Miami Mustanga a nacpali jsme se do něj v pěti, i když byl určený pouze pro tři, to bylo taky něco. Jezdili jsme po městě a vůbec jsme si neuvědomovali, že kdyby nás chytili, měli bychom menší problém. Jednoduše Amerika,“ vypráví vesele.

_DSC2839

A co si o Američanech vůbec myslela?

„Žádnou konkrétní představu jsem neměla. Asi jsem čekala, že jejich způsob života bude dost pohodový. Je pravda, že například fastfoody mají na denním pořádku, a kam se dá jet autem, tam jím taky jedou. A pokud je mám srovnat s námi? Myslím si, že jsou o dost víc v klidu a rádi si zjednodušují život jakýmkoli způsobem. Například jejich banky, ze kterých se dají peníze vyzvednout i z auta, to bylo něco. My jsme podle mě trochu víc introvertní.“

Rána do obličeje? Nebo dárek na rozloučenou?

Zuzčin vzpomínkový deník se po návratu z cesty zaplnil spoustou vtipných příběhů. A o jeden z nich se se mnou i podělila.

„V práci, kterou měli moji kamarádi existovala taková tradice. Když jsme odcházeli, tak ti, kteří patřili mezi oblíbené, dostali ránu do obličeje. Dortem. Byl to projev toho, že zapadli do party. Drahocenný zákusek byl totiž vlastnoručně vyrobený.“ Ale ulepený obličej nebylo to jediné, co jí cesta mohla nabídnout. Zuzka prohlásila, že se naučila spolehnout sama na sebe, a to i v těžších situacích. Když se vrátila, tak jí najednou nic nepřipadalo jako problém.

„Úplně mi to otevřelo možnost pocitu, že se nemusím bát. Potvrdila jsem si, že jsem zvládla něco tak náročného a únavného. Bylo potřeba řešit problémy v bance, nebo se Social Security Card a přes víza. To musel jít strach stranou. A já tam najednou stála a všechno s klidem řešila. Původně jsem jela s tím, že si chci zlepšit angličtinu a zkusit cestovat po jiném kontinentu. A místo toho to byl zážitek na celý život. “

IMG_1632

Cesta pokračuje…

Tenhle rok se Zuzka chystá pro změnu do Toskánska. Bude cestovat sem a tam po Itálii a moc se těší. I když zmrzliny už si tolik neužije, té má od své poslední cesty až po krk.

 

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři