Pekař: Nejsem kytarista a nejsem zpěvák, já jsem bavič a to ještě špatnej

Kutnohorský písničkář Pekař, který v loňském roce získal Slavíka za Objev roku, vyrazil na své turné – Malý Velký Tour. Zpívá otevřeně, upřímně a mile o všem, co ho tíží, co by rád sdělil. Lucerna naplněná k prasknutí svědčí o tom, že ho fanoušci milují. Sympatický Petr Štolba, ač je celkem novou tváří na české písničkářské scéně, má za sebou už i své debutové album.

Jak sis užil svojí první Malou Velkou Tour?

Jsem rád, že s námi jel Jakub Děkan Band, což jsou nejen úžasní muzikanti, ale i skvělí přátelé. Vzniklo tam něco, co jsem zažil akorát s Rybičkama a jsem hrozně rád, že na týhle první Malý Velký Tour jsem potkal právě je. Hrozně moc jsem se naučil. Kuba je letitej muzikant a já všechny ty věci vstřebávám a poslouchám a budu se je snažit použít v praxi.

Jak vůbec vznikla spolupráce s Rybičkami 48?

Když jsem studoval střední školu, tak jsem kvůli Kubovi Rybovi vlastně musel opakovat čtvrťák. On totiž pracoval na naší škole jako klubák, což je člověk, který akorát kopíruje věci. A já jsem nechodil do školy, ale chodil jsem za ním a hráli jsme na kytaru.

Nakonec jsem se dostal od fanouška k textaři. Pak jsem se naučil vlastním přátelům říkat ne, a to hlavně Kubovi Rybovi. Tomu se říká těžce ne, protože je to hrozně velká osobnost. A když jsem se tohle naučil, tak vzniklo něco, co funguje strašně dobře. Děláme texty i na zakázku Harlejům a různým dalším kapelám. Takže ta spolupráce je teďka taková suprová.

„Do noci sehnal asi 30 kg mouky, vysypali to na mě, postříkali mě vodou a čekali, až vykynu, že mě upečou.“

Kde jsi získal svoji přezdívku?

To je taková fousatá historka. Když jsem šel po 14denním tanečním soustředění na jednu párty, bylo mi asi 16 let, tak jsem neměl doma žádný čistý oblečení, jenom bílý rifle, bílou košili a bílou čepici, takže jsem byl za úplnýho debila. A když mě Kuba, tehdá ještě dlouhovlasej pankáč, viděl, tak mi říká: „To bude Pekař!“. Do noci sehnal asi 30 kg mouky, vysypali to na mě, postříkali mě vodou a čekali, až vykynu, že mě upečou.

DSC_0314

Myslím si, že u tebe jde u hudby hlavně o texty. Myslíš si, že je v dnešní době lidé vnímají?

Je pravda, že u mě opravdu nejde o muziku. Já nejsem muzikant, nikdy to o sobě neřeknu a neumím hrát na kytaru (možná už jsem to řekl, tak to asi budu muset vrátit zpátky). Nejsem kytarista a nejsem zpěvák, já jsem bavič a to ještě špatnej. Já spíš lidem sděluju nějakou svojí osobní věc, kterou jim chci říct. Třeba u písně Bůh. Tu jsem si napsal jen tak ráno v práci za deset minut, protože mě něco štve, tak to musím říct, potřebuju to ze sebe vymluvit. Je to taková psychoterapie pro mě a zjistil jsem, že lidi ty texty vnímají, a jsem za to hrozně vděčný.

„Nejsem kytarista a nejsem zpěvák, já jsem bavič a to ještě špatnej.“

Kde bereš inspiraci?

Já neumím moc skládat, že někdo řekne: Zkus složit písničku o tomhle. Potřebuju mít nějaký svůj vlastní osobní prožitek. Nejlepší je skládat, když má večer člověk dlouhý alkoholový večírek a ráno se probudí. Je to zvláštní, ale už jsem to slyšel i od jiných muzikantů, že se nejlíp skládá v kocovině. Takže jsem i rád, že nejsem nějakej psychouš.

„Je to zvláštní, ale už jsem to slyšel i od jiných muzikantů, že se nejlíp skládá v kocovině.“

Mluvils o tanečním soustředění. Tančíš ještě?

Já jsem se asi před rokem, když jsem seděl v kavárně, rozhodl, že přestanu tancovat. Napsal jsem to svojí taneční partnerce, ten den jsme měli taneční vystoupení, a že už ani nepřijedu. Napsal jsem svým trenérům, kterým děkuju za dvacet let tancování, že už taky nepřijdu. Od tý doby jsem je neviděl, protože mě to hodně mrzelo, že tam nejsem. A rozhodl jsem se, že budu dělat muziku. Já mám většinou takový zkratkovitý jednání. Neumím se rozhodnout tak, že bych něco promyslel, ale řeknu si: Tak teď to udělám! A pálím mosty a všechno jde stranou. Takže teď už netančím, ale hrozně mi to chybí.

Potenciální úspěch svých písní jsi testoval na dětech. Pracuješ ještě ve školce?

Už tam nepracuju asi 3 nebo 4 měsíce. Ale já jsem si dokonce složil 30 až 40 písniček pro děti. U všech jsem se nechal inspirovat pány Svěrákem a Uhlířem, protože to je podle mě muzika, kterou by děti měly poslouchat, plus samozřejmě národní písničky. Hrozně mě to bavilo a jednou bych chtěl i vydat cédéčko pro děti. Na starší kolena…I když mně už je 30, tak možná za rok J.

„Na starší kolena…I když mně už je 30, tak možná za rok :).“

A plánuješ další CD?

To tak úplně nezáleží na mně. Já jsem nikdy nebyl pro vydání cédéčka. Myslím si, že cd už je přežitek. Je to spíš tak, že to ten člověk má pro ten osobní pocit. Nicméně já určitě budu vydávat CD. Budu ho mít rád. Ale myslím si, že by bylo dobrý, kdyby někdo vymyslel jiný styl poslouchání muziky, než je stahování, cédéčka nebo nějaký mp3. Podle mě by se měl vymyslet nějaký nový způsob, kde by si to lidi v podstatě mohli koupit, ale zároveň by je to nebolelo a ti muzikanti by z toho měli i nějaký peníze.

DSC_0355

Na to jsem se právě chtěla zeptat, jestli nemyslíš, že je CD už přežitek…

Je to úplně k ničemu. V podstatě to jsou popelníky…Ty mě v agentuře zabijou, až si tohle přečtou 😀 Né, klidně to napiš, oni to ví!

„Takže já nejsem takovej ten týpek, který by se rozplýval, nemám problém poslat někoho do háje.“

Při pozorování davů a davů fanynek čekající na fotku mě napadla další otázka…Nechybí ti mužští fanoušci?

Já musím říct, že já mám dost mužských fanoušků a třeba víc asi možná než ostatní písničkáři, teda kromě Pokáče, klobouk před ním dolů. Hrozně moc se mi líbí, co dělá. Jeho texty jsou strašně chytrý, strašně našlapaný, a ještě k tomu je to výborný kytarista. Těším se, že půjdu jednou na jeho koncert, ještě jsem ho neviděl. Myslím si, že mám i dost chlapů fanoušků, protože nejsem takovej ten, jak to říct, aby to někoho neurazilo, to bych nerad, nejsem přeslazenej kluk. Já jsem vyrostl na rockový muzice, miluju Ozzyho Osbourna, poslouchám šílený věci, metal a tak. Mně se líbí takováhle muzika, ale já jí neumím hrát, ani by ze mě nešla. Takže já nejsem takovej ten týpek, který by se rozplýval, nemám problém poslat někoho do háje.

A teď nejdůležitější otázka. Co tvoje tetování?

Tak, dobře, chtělas to, máš to mít! Tak, první tetování: If you can dream, you can do it. (Věř tomu, můžeš to dokázat.) Možná tam je gramatická chyba, to nevím. Ale je to z filmu o dvou krasobruslařích – Ledově ostří, kde to někdo řekl a mě se to líbilo. Druhé tetování: Tancuj nebo umři – Úplně na dranc, opilej v Plzni: “Já něco chci!“ Takže takhle. Krvácelo to hodně. Panenka – Tetování, který mi tetoval Kuba Ryba. Je to jeho první a poslední pěkný tetování, pak už tetoval samý hrozný věci. On si koupil tetovací strojek a říkal, že by se chtěl naučit tetovat, tak říkám: Tak můžeš na nohu. Pak jsme si každej dali láhev vodky a jointa a rozhodli jsme se, že mi to udělá na ruku.

 

Po lahvi a brku se mu povedlo tohle? Dost dobrý!

To je! On mi nabízel i peníze, že to zaplatí, aby se to opravilo. Ale já jsem řekl: Ne, tohle má příběh. Pekař ukazuje na trojúhelník s okem Tohle už jsem si nechal udělat sám, protože jsem to hrozně dlouho chtěl. Pro mě to má samozřejmě význam duchovní, ne iluminátskej, to je samozřejmě blbost. Friends never let you down – To, když jsem jel z Kutné hory do Přerova po čtyřech pivech, tak když jsem dořídil, tak jsem si koupil džusík, kde řepa zachraňuje jablíčko a tahá ho po laně a tam bylo přesně tohle a říkám, že to chci ráno mít. A Cágo, můj basák, mi to vytetoval. Tohle jsou nejvážnější tetování – srdíčko a křížek, ty se dělají po tmě, jenom jehlou, a dělají se, když se třeba odněkud někdo vrátí po měsíci po dvou, nebo když někdo dosáhne něčeho velkýho, co by se mělo oslavit. Tak když se to oslaví, tak Kubova slečna Dominika Hanušová chytne v opilosti jehlu a začne nás tetovat. Tohle srdíčko co mám, tak to nás bylo 6 jednou jehlou, pak jsme si všichni museli udělat testy, protože jsme se hrozně báli. Víc už jich snad nemám…

foto-11

Ehm…
Jooo a na krku, pozor! “To nejlepší nám stačí“ Ještě to není hotový, protože jsem se u toho rozklepal bolestí. To mi taky tetoval Cágo, to je výrok od Tomáše Bati. Já o něm docela rád čtu. A vůbec o Češích, kteří něco dokázali. To mám hrozně rád, člověk by se neměl spokojit s průměrem. Teda, do muziky jsem to ještě neaplikoval, ale to jednou přijde.

A co čteš třeba?
Já čtu rád životopisy nebo filozofický věci, českou a světovou historii. Rád se nechám poučit, když něco nevím. Nejsem takovej ten, co by sis stál za svým názorem. Rád chodím do hospody si sednout se starýma chlapama. Dám si dvě piva, sedím a poslouchám, co dělali za komunistů a vnímám je. Já v tý době nežil a chci o tom vědět, co nejvíc můžu.

Cestuješ hodně?

To je věc, kterou já teď začínám, protože jsem viděl na Óčku Martina Haricha, který říkal, že by člověk měl peníze využít hlavně pro to, aby cestoval. A to mě zasáhlo. Mě vždycky zasáhne a osloví takováhle blbost. Člověk se na to kouká, mohl by to přejít, ale ten kluk má prostě pravdu. Jsem byl teď po třech letech na dovolený, protože jsem měl předtím tour, koncerty, práci. Tak jsem jel s Kubou na Srí Lanku, myslel jsem si, že si odpočinu, ale neodpočinul jsem si vůbec, protože jsme skládali. Takže teď jedu podruhé, až skončí turné, na Srí Lanku. Tentokrát zahodím kytaru, na všechno kašlu… No, ono to tak stejně nedopadne, stejně budu skládat.

A až se vrátíš?

Doufám, že až přijedu, tak budu mít nově postavenou kapelu (sice z lidí, kteří už se mnou hrajou), budou tam bicí, druhá kytara, druhý zpěv. Na to se hrozně těším, aby ty fesťáky byly o to větší, lepší.

A na jaké fesťáky vyrážíš?

To kdybych věděl! Já jsem takový styl muzikanta, že si nic nepamatuju. Naložej mě do auta a tam mě vyložej.

 

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři