Ninjové dneška: neohrožení parkouristi

Kdysi dávno se člověk přesunul z lesa do města a vybudoval si svou vlastní kamennou džungli. Naučil se chodit po schodech, obcházet vysoké ploty, držet se zábradlí. Parkouristi (nebo jak si oni sami říkají – traceuři) se rozhodli aplikovat pravidla té přirozené džungle na tu městskou. Rozhodli se překážky neobcházet, ale překonávat.

Parkour je jedna z nejmladších sportovních disciplín na světě, ale jak říká jeden z instruktorů In Motion Academy Jan Wardach, byl tu vlastně odjakživa. Už ninjové používali jeho techniky ve svém bojovém umění. Běhání po nataženém provaze, odrážení se od zdi, šplhání po okapech, přeskakování protivníka – zní to opravdu jako fikce z nějakého akčního filmu. Tyhle všechny dovednosti se však ve 21. století stávají realitou u mnoha mužů, žen i dětí.

A kdo vlastně tuto sportovní disciplínu „objevil“?

Název „parkour“ vznikl z francouzského parcours du combatant (v češtině to znamená cesta bojovníka). Takto se jmenovala vojenská výcviková trať, o níž se zasloužil jistý Georgése Herbert na počátku 20. století po první světové válce. Využili ji vojáci ve válce ve Vietnamu a stejně tak jednotky NAVY seals. Herbertovu myšlenku přirozené metody pohybu převzal David Belle, nadaný mladý muž, který dokázal převést Herbertovu cestu bojovníka do života obyčejného smrtelníka.

Vznikla tak nová sportovní disciplína. Kdo ví, kde se v mladém Bellovi vlastně vzala touha skákat po střechách jako neohrožený špion. Možná to bylo tím, že jeho otec byl vojákem ve Vietnamu a později hasičem a i tváří v tvář smrtonosnému ohni se nebál lézt po hořících panelácích. Pro své dovednosti se David Belle stal mistrem kung-fu a později i hercem v několika reklamách i filmech. Okrsek 13 – film, který Davida nejvíc proslavil – položil základy filmového kaskadérství.

_DSC2258_1024

Pamatujete si na slavnou scénu z ještě slavnější bondovky Casino Royale, kde Daniel Craig (James Bond) honí na staveništi teroristu? Tím není nikdo jiný, než Sebastien Foucan, jeden z Bellových nejlepších přátel a zakladatel podobné sportovní disciplíny – free runningu.

„Byli to převážně lidé, kteří ve městech zkoušeli to, co viděli na internetu.“

Parkour vs. free running

Pro oko lajka to možná vypadá úplně stejně, ale traceuři vidí mezi parkourem a free runningem hned několik zásadních odlišností. Zatímco parkour se snaží o co největší efektivnost, free running do toho navíc „zamotává“ akrobacii a gymnastiku. Freerunneři si cení kreativity a schopnosti improvizovat, proto možná divák shledává tento pouliční sport zajímavějším. Nutno však dodat, že free running je vlastně odvozen od parkouru, je jeho potomkem a sotva by mohl existovat bez svého „otce“.

Češi dnes dohání to, co jim uteklo na začátku

Zatímco v ostatních evropských zemích se parkour okamžitě ujal a stal se oblíbeným, chvíli trvalo, než dorazil i k nám do České republiky. Ještě před deseti lety byste české traceury spočítali na prstech jedné ruky. Byli to převážně lidé, kteří ve městech zkoušeli to, co viděli na internetu. Nikdo jim nevysvětloval, jak mají dělat to či ono, teoretickou část rovnou přeskočili a vrhli se na tu praktickou.

Tito nadšenci utrpěli samozřejmě mnoho úrazů, ostatně jako v počátcích snad každého sportu. Jen si vzpomeňte, v jakém oblečení se hrálo první mistrovství světa v hokeji! Než si člověk uvědomí, jaké nebezpečí ho vlastně ohrožuje, chvíli to prostě trvá.

Parkour a jeho způsob výuky se ale vyvíjel neskutečným tempem. Tréninkové skupiny se z otevřeného prostoru dostaly do tělocvičen, začaly dávat větší důraz na posilování, starší předávali zkušenosti těm mladším, aby se žádná chyba nemusela opakovat dvakrát.honza

In Motion Academy – útočiště těch nejlepších, ale i úplných začátečníků

Na začátku března jsem měla tu možnost podívat se do první a jediné parkourické haly v Česku na trénink relativně malých (10-14 let) parkourových nadšenců. Hala procházela už od minulého roku rozsáhlou rekonstrukcí, ale už od 13. března je otevřená. Největším objektem v celé místnosti je molitanová jáma o kousek dál stojí atrapa městské zídky, zábradlí a prolézačky z dětského hřiště.

Do molitanové jámy se skáčou salta a různé pokročilejší skoky, na zídkách se například zkouší takzvaný „precizní skok“. Jedná se o úplný základ parkouru. Snožmo z jednoho místa na druhé – zní a vypadá to jednoduše, ale takový precizní „precizní skok“ potřebuje trénink a nikdo ho neskočí napoprvé.

V této tréninkové skupině je přihlášeno asi dvacet dětí a na starosti je mají dva instruktoři. Není to však o tom, že by si každý dělal, co chtěl, a mohlo tak snadno dojít k úrazu. Pravidla jsou striktně daná – nikdo nesmí nikam skákat bez dovolení, při každém skoku na vás hledí alespoň jeden pár instruktorských očí.

„Je to zvláštní, ale schopnost nezaváhat je jedna z nejdůležitějších, a v tomto sportu to platí obzvlášť.“

Nová generace ninjů?

_DSC2291_1024Mnozí rodiče si pomyslí, že nebezpečnější sport snad ani neviděli. Když můj desetiletý bratr začal skákat před domem, chytala se moje matka za srdce a zakrývala si oči. A můj bratr přitom ani nezaváhal. Čím to je, že malé děti sotva kdy zaváhají? Čím to je, že nemají strach z úrazů a bolesti?

Možná tím, že se ještě pořádně nikdy „nespálily“, že ještě neví, jaká je to bolest, když dopadnou na tvrdou zem. Tahle jejich naivní jistota, že se nic nemůže stát, je posouvá dopředu mnohem rychleji, než lidi, kteří z parkourem začali v pozdějším věku. Malé děti mají vůbec menší strach než ty větší.

Je to zvláštní, ale schopnost nezaváhat je jedna z nejdůležitějších, a v tomto sportu to platí obzvlášť. David Belle začínal s parkourem někdy v osmnáctém roce života, zakladatel In Motion Academy, když mu bylo sedmnáct.

Pokud dokáží děti od sedmi let pod vedením zkušených instruktorů rozvíjet své pohybové schopnosti, uvědomte si, co by tak za deset let mohli dokázat. Kdo ví, možná vychováme novou generaci ninjů!

 

 


Čtyřiadvacetiletý Honza Wardach z Prahy je jedním z instruktorů parkouru a dělá pro In Motion Academy různá videa. S námi se podělil o pocity, které v něm parkour vyvolává.

Co pro mě znamená parkour?

Vždycky jsem byl člověk, co nerad chodil vyšlapanými cestičkami a radši si šel tak nějak po svém, což trénink parkouru splňoval do puntíku. Řekněme, že svoboda v tréninku byla esenciální složkou a to mě stále motivovalo pokračovat dál. Možná je to dané i tím, že jsem se vždy rád učil všechno sám. Krom toho všeho mi do života přinesl nejbližší přátelé, spoustu skvělých zážitků, možnost cestovat, rozvíjet se v mojí další velké zálibě, a tou je natáčení, a samozřejmě jsem se naučil, co znamená výraz: přirozený pohyb.

Co pro mě znamená naše akademie?

Především splněný sen nejednoho českého traceura. Je to útočiště pro různou sortu lidí, již se chtějí nějakým způsobem – fyzicky, ale vlastně i psychicky rozvíjet. Vzhledem k tomu, že v ní plánujeme také kancelář pro naši rozjíždějící se video produkci, tak vlastně i další pracoviště.

Jak se cítím?

Už jste někdy slyšeli pojem IKIGAI? Japonci tak označují člověka, jenž dělá něco, co mu jde, co ho baví, při čem pomáhá ostatním a ještě je za to placený. Dovolím si říct, že se za něj považuji, protože práce s dětmi, ale vlastně obecně s lidmi, je něco, co mi přináší do života dost energie a tak to má být.

 

Přidej se k nám na Facebooku!

Partneři